OSA

Jeffrey Mark – Stroj na peníze

„Banka není úřad, kde se půjčují a poskytují peníze, ale je to továrna na úvěry.“ (H. D. McLeod, „The Theory and Practice of Banking.“) Bude poučné získat určitou představu o povaze a rozsahu obecné neznalosti v oblasti peněz a finanční „politiky“ prostřednictvím hrubého přehledu názorů, které dnes zastávají různé společenské vrstvy. […] Mají zcela mylné představy – pokud vůbec nějaké mají – o tom, jak se bankovní úvěry vydávají a ruší. […] vlastně ve všech zemích, panuje mezi „informovanými“ lidmi obecný názor, že banky vydělávají peníze tím, že půjčují lidem peníze za vyšší úrokovou sazbu, než za jakou si je samy půjčují od jiných lidí. Zároveň si jsou většinou „dobře vědomi“ skutečnosti, že banky a finančníci obecně dosahují obrovských zisků investováním vkladů prostřednictvím agentur (investičních fondů, „cenných papírů“ a podobně) v rámci nebo mimo ducha či literu zákona. Snadný přístup finančníků k tomuto „zisku“ je tolerován s jistou dávkou shovívavosti jako součást rozsáhlého aparátu „korupce“. […] Na celé této situaci je znepokojující to, že skutečným problémem – aniž by to bylo, mimochodem, tématem této knihy – není snadný přístup finančníků k tomuto „zisku“. […] Zdá se, že si každý bere, co chce, a bankéř má v ruce naběračku. Problém spočívá v tom, že bankéř patří do zcela zvláštní kategorie, pokud jde o „získávání“ peněz. Nejenže má v ruce naběračku, ale také připravuje „omáčku”. Jednotlivci i podniky mohou získat peníze pouze (a) půjčkou od bank, tedy od těch, kdo tyto peníze „vytvářejí“; (b) žebráním, půjčováním, krádeží, výdělkem nebo přijetím daru či dědictví od někoho jiného. A ten někdo jiný si je v konečném důsledku půjčil od bank. Bankéř naproti tomu vydělává peníze, v doslovném smyslu slova, tím, že zapisuje čísla do knihy jako dluhy. A vše, co ho to stojí, je pero, inkoust a papír, a služba úředníka, který ta čísla zapisuje. A na oplátku za toto privilegium a jeho tragické zneužití spočívá jeho služba společnosti výhradně v zapisování těchto čísel a jejich účtování. […] Každému, kdo o této záležitosti uvažuje s jasnou hlavou, by mělo být naprosto zřejmé, že peníze v okamžiku jejich emise nemohou být ve skutečnosti vlastnictvím žádné osoby ani skupiny osob; musí a mohou být spravedlivě vydávány lidmi a pro lidi prostřednictvím vlády. V rámci současného systému je situace přesně taková, jako kdyby člověk platil nájemné jinému za nemovitost, která mu sama patří. Jakmile se však peníze dostanou do oběhu, je jejich získávání jednotlivci a podniky zcela jinou záležitostí. […] Je třeba si uvědomit, že navzdory existenci těchto „vůbec ne špatných výnosů“ bylo poukázáno na to, že předmětem nelibosti nejsou snadné zisky bankéřů, ale skutečnost, že nyní ovládají a vlastní veškeré peníze, ať už jsou v oběhu, či nikoli. „Kořenem problému však není ani tak to, že věřitel tímto způsobem pohodlně a bezohledně žije ze životní krve politického organismu, jako spíše to, že srdce systému (čerpadlo, které řídí poskytování a stahování úvěrů) je odděleno od samotného organismu.“ „Bankéř nejenže drží v ruce naběračku, ale také připravuje ‚omáčku‘“. […] Z pohledu veřejnosti je nejdůležitější vyvrátit rozšířenou představu, že úkolem bank je jednak spravovat „jejich“ peníze a jednak dosahovat zisku tím, že „jejich“ peníze půjčují jiným lidem za vyšší úrokovou sazbu, než jakou samy nabízejí na vklady nebo běžné účty. V pravém slova smyslu veřejnost nevlastní vůbec žádné peníze a výraz „bankovní vklad“ je právním eufemismem. Vzhledem k tomu, že všechny peníze vznikají jako dluh vytvořený ve prospěch bankovních systémů po celém světě, prostou pravdou je, že bankéři musí vždy půjčovat své vlastní (vytvořené) peníze, bez ohledu na to, jak moc se následně proplétají mezi soukromými „dlužníky“ a „věřiteli“. Nikdo ve skutečnosti nemá žádné peníze, které by mohl bankéřům „půjčit“ jako „vklad“, protože všechny peníze, které „vlastní“ vkladatelé, pocházejí z úvěru, který banky poskytly někomu jinému.

➡️https://t.me/ListyOsy

Poslední dobou vystrkují růžky korporátní horlivci intenzivními reklamními snahami (a to nejen na sociálních sítích) lidem podprahově cpát a protěžovat zulukafry a barevné do reklamních sdělení jako jakýsi nový reprezentativní standard pro českou společnost. Člověk by se z těchto reklam už mohl domnívat, že Čech je nějakým způsobem kongoidní Ngumbu, který ale „žere knedlíky a dá si borovičku“, jako kdyby povrchní imitování kulturních specifik z někoho dělalo příslušníka národa, a to ještě lepšího příslušníka národa, než ten, co „knedlíky nežere“ a prožívá svojí, krví podmíněnou, národnost přirozeným běžným životem a tichou každodenní službou národnímu společenství, do něhož patří po věčné generace. Počínání těchto korporátů vypovídá o postranních úmyslech prosazovat zjevnou politickou agendu, o které se lze více dozvědět například z těchto článků (z Délského potápěče): Reklama a válka proti bělochům, Reklama a válka proti bělochům – pokračování. ➡️https://t.me/ListyOsy

Jörg Lechler - Význam a cesta hákového kříže

Hákový kříž — říšská vlajka — říšská válečná vlajka! Tím se pro německý národ stal symbol jednoty, který provázel jeho předky od doby kamenné, bronzové a železné až po ranou historii — a který doprovází německý národ od středověku až po současnost: v hákovém kříži se skrývá 5 000 let německého vývoje! […] Chceme-li neztratit pevnou půdu pod nohama, musíme při zkoumání historie hákového kříže vycházet z faktů založených na nálezech a pečlivě prozkoumat všechny nálezy hákových křížů z archeologických vykopávek, které se, jak jsme slyšeli, rozprostírají v časovém rozpětí pěti tisíciletí. […] Pokud určíme stáří všech nálezů hákového kříže, zjistíme, že nejstarší se nacházejí v Evropě a že nálezy stejného stáří se vyskytují pouze na trase, po které probíhaly indoevropské migrace v pozdní době kamenné, které vycházely z Evropy a vedly přes Malou Asii až do Indie. Čím dále se od této oblasti vzdalujeme, tím jsou dosud objevené nálezy mladší. V rámci Evropy nacházíme symbol hákového kříže v předgermánské, nordické kultuře mladší doby kamenné, a to konkrétně v mohyle v Drosa u Köthenu (Anh.) a na spřádacím vřetenu takzvané salzmündské kulturní skupiny, která je rovněž nordické, nalezeném v Roßlau u Labe. Zároveň se v období kolem roku 3000 př. n. l. rozšířil v oblasti od Čech až po Sedmihradsko. […] Nejlepším protiargumentem proti tvrzení, že hákový kříž vznikl na různých místech Země nezávisle na sobě, je právě skutečnost, že po celém světě má hákový kříž stejný význam. Podíváme-li se na nálezy v užší oblasti vzniku hákového kříže v Evropě, zjistíme stejný symbolický význam. U Řeků, Italiků i Keltů vidíme, že je spojen se sluncem. Tak jej nosí na hrudi řecký bůh slunce Apollón, nebo keltské sluneční božstvo, bůh Kernunos s jeleními parohy na hlavě. Stejný sluneční význam lze zjistit i u nejstarších nálezů v Tróji. Trója patřila k národu Luwierů, z nichž se smíšením s nordickými přistěhovalci, Dórci, nakonec v Řecku vyvinul helénský národ, zatímco v Malé Asii vznikla spojením Luwierů s Kanišany Chetitská říše, která byla rovněž ve svém úředním jazyce a vládnoucí vrstvě indoevropsky determinována. […] Docházíme tedy k závěru, že již na počátku svého vzniku byl hákový kříž symbolem slunce, který vzešel ze čtyřramenného slunečního kola, tedy slunečního kříže. Jeho základní význam je slunce a je samozřejmé, že z toho musely vyplynout nejrůznější významy, jako například: plodnost, stvoření, zdroj života a znovuzrození. Slunce, zdroj života a plodnost totiž patří k sobě. […] Od samého počátku vnímáme hákový kříž jako úzce spojený se slunečním kolem, které je totožné s ročním kolem, slunečním křížem či ročním křížem. Hákový kříž tedy pouze doplňuje sluneční kolo, aby naznačil pohyb sluneční dráhy. Toho je dosaženo pomocí jeho ramen. […] Zákonitý průběh roku vedl u Indoevropanů všude ke vzniku kultovních zvyků a k rozvoji tradic spojených s ročním cyklem, z nichž některé přetrvávají dodnes i v našem národu a jejichž původ lze vysledovat až k počátkům germánství před 4000 lety, ba dokonce ještě dále do minulosti. Hákový kříž jako kříž ročního cyklu všezahrnující přírody je tedy symbolem stávání se, bytí, pomíjivosti, nekonečna, opětovného probuzení, života a přírody. Pro nás sice není hák jako znak pohybu na první pohled pochopitelný, ale v jednoduchém, pojmovém způsobu zobrazování v tisíciletích před námi, kdy lidé chtěli charakterizovat podstatu věci a neusilovali o zachycení jejího vnějšího vzhledu, se ani pohyb a chod neoznačovaly jinak než právě hákem. […] Jelikož hákový kříž je symbolem slunce, musí jeho původ, stejně jako u ostatních symbolů slunce, ležet na severu. Ze stejného období ho nacházíme v Čechách a Sedmihradsku, které byly osídleny jihoindoevropskými kmeny. Z Evropy, z obou oblastí severních a jižních Indoevropanů, se pak táhne cesta Árijců až do Indie. Na své migrační cestě však hákový kříž prochází stejnými zeměmi, jimiž procházely árijské národy.

Pro celý článek (v němčině) rozklikněte zde ➡️https://t.me/ListyOsy

William Pierce - Faustovský duch

V pozdním středověku žil v Německu pozoruhodný učenec, o kterém se říkalo, že odkryl mnohá tajemství přírody a své poznání uměl využívat podivuhodnými a kouzelnými způsoby. […] Tajemný učenec, doktor Johann Faust, žil pravděpodobně mezi lety 1480-1538 a mnohé z legend, které se o něm jako houby po dešti vyrojily, rozněcovaly představivost spisovatelů, básníků i skladatelů ještě po mnoho následujících generací. […] Téma zjevně souzní s něčím hlubokým v evropské duši. Předchůdce legendy o Faustovi vlastně snadno můžeme spatřovat v příběhu o Ódinovi, jehož žízeň po pravdě a porozumění světu dovedly až k tomu, že se vzdal vlastního oka a pro poznání run visel devět dní na stromu světa. V různých verzích faustovských legend jsou zdůrazněny různé prvky, ale hlavním tématem zůstává výše popsané: výjimeční muži a jejich usilování o pochopení života i přírody; snaha dosáhnout nové úrovně existence a hlubšího rozvoje svých skrytých sil. A z tohoto leitmotivu, spíše než z historického popisu života Dr. Johann Fausta či z některých z mnoha jeho jménem zaštítěných uměleckých, dnes odvozujeme význam přídavného jména „faustovský“. Slovo odkazuje na duchovní tendenci naší rasy, která v průběhu věků projevila takovou fascinaci ideou v nitru legendy o Faustovi. Popisuje nejhlubší hybný impulz či touhu latentně přítomnou v duši evropského člověka, již však dokázala skutečně probudit jen hrstka výjimečných Evropanů. Faustovský impuls naší rasové duši nám říká: „Neodpočívej a nikdy nebuď bez ohledu na své úspěchy uspokojený. Po všechny dny svého života nesmíš polevit ve svém úsilí. Musíš objevit, poznat a ovládnout všechno.“ […] Je zdrojem jak hlubokého neklidu naší rasy, tak naší bytostné zvídavosti. Právě ty z nás dělají dobrodruhy, ženou nás k tomu riskovat své životy v podnicích, které nám nemohou přinést žádný hmotný zisk – což je naprosto cizí ostatním rasám, zvyklým soudit všechno konání jen podle míry jeho užitečnosti. Toto faustovské nutkání z nás udělalo rasu největších objevitelů, kteří se vydávali zdolat nejvyšší vrcholky hor v zemích obývanými lidmi jiných ras, lidí, kteří by se byli spokojili s tím zůstat navždy v údolích. Faustovské nutkání – a ne jen intelekt samotný – nás učinilo rovněž přední rasou vědců, zejména v dobách, než se z vědy stala dobře placená profese. Faustovské nutkání nás pohání k tomu spočinout na povrchu jiného světa a směřovat dál, ke hvězdám. […] Faustovská duše pozvedává člověka na cosi víc, než jen pouhého spotřebitele a producenta. Víc než cokoli jiného ji lze vnímat jako projev božského v lidské duši. Úvodní scéna Goetheova Fausta velmi dobře sděluje myšlenku faustovského ducha, vyjádřenou výše: Faust je neklidný učenec – sice vstřebal všechny lidské znalosti, ale žízeň jeho duše zůstala nezhašena, plná touhy po absolutní pravdě. Sám při svém studiu pozdě v noci zírá se směsicí touhy a bázně na znamení Všehomíra a říká si: „Zda byl to bůh, kdo psal to znamení, jímž tajemně se odhalily všech živlů nejskrytější síly, jímž v nitru zmlká všechno běsnění a slasti v bednou hruď se vlily?… Bezmezná přírodo, já chytit bych tě chtěl.“ […] Dokonce i u naší vlastní rasy se ale faustovský duch projevuje opravdu silně vždy jen u nepočetné hrstky, která dává přednost dobrodružství před prospěchem, nehmotným úspěchům před hmotařstvím, sebepoznání před sebeuspokojením, dobývání nových světů před pohodlím a bezpečností těch starých a skutečnému pochopení absolutna před nezpochybnitelností úzkoprsé ortodoxie. Rasa, která je nositelkou tohoto ducha, si proto dvojnásob musí ochraňovat svůj genetický základ, tak abychom se nestali jen rasou právníků, úředníků, dělníků a obchodníků, ale zůstali i nadále rasou filozofů, průzkumníků, básníků a objevitelů: hledačů skutečného poznání, vždy obrácených čelem k dokonalosti, jež je skutečným božstvím. Z dostatečně velkého odstupu pak jasně vidíme, že faustovský duch je i přes svou křehkou prchavost celým ospravedlněním a důvodem existence evropského člověka.

Pro celý článek rozklikněte zde ➡️https://t.me/ListyOsy

Emanuel Moravec – Víra, kázeň a vytrvalost

Kamarádi! Pozítří bude půl roku, co začalo pracovat Kuratorium v přípravě povinné služby české mládeže na základě vládního nařízení z 28. května. Šest měsíců není dlouhá doba tam, kde je třeba vykonat velikou věc, která má prolnout celý národ a má dát pevné základy české budoucnosti. […] Každý začátek je těžký. […] Není možné, aby se mobilisovaly masy k nějaké společné povinnosti, není-li pro tyto masy po ruce opravdu dokonalé velení. Armády se nikdy nevydupávaly ze země. Musily se opatrně stavět od shora. […] Také českou mládež čeká boj. Je to boj se starým odbytým světem, boj za novou víru, za nový zítřek. Zde je třeba si hned z počátku uvědomit, že na zdolání nepřítele nestačí nadšení a zpěv bojových písní. Prvou podmínkou, která dává nadšení a víře bojovou sílu, je kázeň a druhou je vytrvalost, houževnatá nezlomnost. Tyto tři základní předpoklady pro práci velikých celků, pro dílo každého společenství, jež představují víra, kázeň a vytrvalost, musí být především vlastnictvím a ctnostmi těch, kteří vedou, kteří velí, kteří vychovávají. […] Kdo táhne do boje, musí se připravit na odříkání. […] Pracovat pro blaho celku musí se učit nejen každý jedinec, nýbrž k tomu se musí vychovávat také celý národ. […] Obyčejně se říkává, že národ vypadá tak, jak vypadá jeho vedoucí vrstva. Je-li vedoucí vrstva národa pohodlná, prospěchářská, bezcitná a bez ctností, pak národ čeká jen to nejsmutnější. Mýlí se však ten, kdo si myslí, že smrt takové neplodné vedoucí vrstvy musí býti současně koncem národa. To jsme viděli zřetelně na národě německém. Jeho vedoucí vrstva představovaná lidmi vychovanými v pohodlí a intrice selhala, když se národ octl v nouzi. A tu přišla národu na pomoc nacionálněsocialistická revoluce s muži, kteří neměli tolik vysvědčení a zkoušek jako vedoucí vrstva, která selhala, ale zato měli pevnou víru v to, že německý národ nezahyne, kteří se ničeho nebáli ani doma, ani za hranicemi. Vedení německého národa se ujala místo neschopné vedoucí vrstvy strana nacionálněsocialistická, která na slovo poslouchala svého velikého Vůdce Adolfa Hitlera. […] Věděla dobře, že národ bude takový, jako je jeho vedoucí vrstva, a věděla také, že vedoucí vrstva vypadá nakonec tak, jak vypadá mládež. Síla národa je v mládeži, ze které se doplňuje jeho vedoucí vrstva. […] Škarohlídové, kteří trpí krátkozrakostí anebo si úmyslně zakrývají oči, vykládají, že prý Němci český národ chtějí udolat, vyhladit. Měli by k tomu ten nejlepší prostředek, kdyby nás nechali žít, jak jsme žili před čtyřmi lety, kdyby nám bránili v tom, abychom se od nich učili, abychom neztvrdli, abychom nemohli být jako oni nacionálními socialisty, kteří dobyli celou Evropu a kteří si tu Evropu nechtějí nechat, nýbrž vrátit ji evropským národům ve chvíli, kdy nechají koketování s nepřítelem. Kdyby to Říše myslela s Čechy záludně, v prvé řadě by se musela snažit, aby český národ neměl silnou mládež. Kdyby Říše chtěla český národ pomalu pochovat, stačilo by, aby nechala jeho mládež žít, jak žila, v rukou starých intrikánů. Stačilo vše nechat při starém. Mládež národa je obrazem jeho budoucnosti. Proto český mladík přestrojený za potápku představoval vlastně kus českého osudu. Nic lepšího si náš nepřítel nemohl přát. Národ s takovou blaseovanou mládeží měl dny spočítány. Dnes jsme se s touto chorobou vypořádali a právě naši němečtí přátelé nám podali pomocnou ruku. Půjdeme-li důsledně po cestě, kterou jsme nastoupili před půl rokem, bude česká mládež v dohledné době podobně tvrdá jako mládež německá a naše budoucnost stejně dobře opřena jako budoucnost německá. […] Kde to starým není jasné, tam musí se vší energií zaskočit mladí a vyspravit, co staří pokazili. Jaké zásluhy si získá česká mládež, takový bude také osud českého národa. […]

➡️https://t.me/ListyOsy

Jörg Lechler – O hákovém kříži

V daném období, kdy se hákový kříž poprvé objevil, tj. kdy byl poprvé doložen nálezy, jej nacházíme v oblasti od Čech až po Transylvánii, kterou v té době obývali jižní Indoevropani; první použití hákového kříže lze tedy připsat právě jim. […] Jelikož je hákový kříž, jak uvidíme, již po tisíce let úzce spojen se slunečním kolem, je přirozené považovat hákový kříž za kříž, jehož připojená ramena mají znázorňovat pohyb slunce, jeho vzestup a sestup od letního slunovratu k zimnímu slunovratu a naopak. […] Máme tedy další nezvratný důkaz, že se symbol hákového kříže rozšířil z jednoho místa na Zemi; všude není pouhou ozdobou, ale má jak příznivý, tak ochranný význam a je úzce spojen se sluncem, návratem světla, cyklem života a nekonečnem. […] Nejstarší hákové kříže byly nalezeny v rámci kultury lineární keramiky z pozdní doby kamenné v Čechách a Transylvánii, částečně vyřezané a částečně namalované na nádobách.

Zdroj (německy), v anglickém překladu zde ➡️https://t.me/ListyOsy

Richard Houck – Levice v praxi

V průběhu dějin levice všude získávala moc stejným způsobem: démonizováním a znehodnocováním hodnoty jednotlivce za účelem uspokojení kolektivu. Tato strategie nevyhnutelně vede k vládě davu, která má na svědomí desítky milionů mrtvých ve jménu sociální spravedlnosti a politické korektnosti. Ve svém úsilí o vytvoření beztřídní, rovnostářské společnosti, ve které jsou si všichni rovni, levice způsobila více válek, nemocí, hladomorů a smrti než jakákoli jiná ideologie v dějinách lidstva. Žízeň levice po krvi a dobývání má biblické rozměry. Je to skutečně nic menšího než katastrofa. Aby levice ochránila své dogma, musela nad těmi, kterým vládne, uplatnit totální kontrolu. Jediným způsobem, jak ovládat obyvatelstvo a přinutit ho k nepřirozenému řádu, je hypernásilí. Jednotlivci a svobodomyslní lidé nemohou být v liberální „utopické“ společnosti tolerováni; veškerý nesouhlas musí být umlčen, aby nebyla ohrožena moc levice. Levice potřebuje společnost bezduchých golemů, závislých na státu ve všech svých potřebách, aby její „utopie“ fungovala. […] Jak levice zachází s disidenty? S volnomyšlenkáři? S outsidery? S těmi z nás, kteří hodili klíč do levicového stroje. S těmi z nás, kteří popřeli liberální sen o otevřených hranicích, zvýšených daních a útocích na občanské svobody. Co má levice dělat s takovými nepohodlnými osobami? 45 000 000 mrtvých během Mao Ce-tungova Velkého skoku vpřed. 20 000 000 mrtvých za sovětské vlády. 9 000 000 mrtvých po Říjnové revoluci. 7 000 000 mrtvých během Hladomoru na Ukrajině. 2 000 000 mrtvých ve Vražedných polích. Neuvěřitelné množství těchto úmrtí bylo způsobeno jednoduše proto, že lidé měli nesprávné politické názory; odtud pochází termín „politicky nekorektní“. Odhady hovoří o více než padesáti milionech úmrtí přímo souvisejících s bolševickým převzetím moci v Rusku. Miliony lidí na Ukrajině úmyslně vyhladověl židovský ředitel NKVD Genrich Jagoda, postava, kterou historie rozhodla přehlédnout. Jagoda a NKVD jsou zodpovědní za mnohem více civilních obětí než Němci pod vedením Heinricha Himmlera. Přesto většina z nás zná pouze jedno z těchto jmen. […] Bez stínu pochybnosti komunismus a jeho propagátoři způsobili největší katastrofy v celé lidské historii. Na mém univerzitním kampusu je „komunistický klub“. Není neobvyklé, že vidím lidi nosit trička s Che Guevarou, ačkoli tento muž byl známý komunista, násilník a vrah. Na batozích mají odznaky se srpem a kladivem, na nástěnkách letáky s oznámeními o svých týdenních schůzkách. Komunistický klub občas píše křídou na chodníky v areálu: „Kapitalismus = pracuj nebo hladověj“. Nemyslím si, že tito lidé mají intelektuální schopnosti, aby pochopili dramatickou, téměř shakespearovskou ironii svého poselství. Desítky milionů lidí doslova umřely hlady kvůli lidem, jako jsou oni, a přesto mají tu drzost psát takové nesmysly. Těmto lidem je jedno, jestli jsme chudí, hladoví nebo mrtví, pokud mohou výsledky nazvat rovnými. To je přirozený závěr rovnostářství: sto milionů mrtvých je logickým výsledkem komunistické rovnice. Každý relativně rozumný člověk se podívá nejen na komunistickou ideu, ale také na vše, co z ní vyplývá, a dojde k závěru, že je naprosto zbavena jakékoli morálky nebo lidskosti. Při každém pokusu o komunismus nebo socialismus, dlouho předtím, než je utopie dosažena, všichni umíráme hlady. […] Aby skryli svou temnou minulost, levicoví aktivisté často mění svou identitu. Jejich dogmatické principy totalitního kolektivismu však zůstávají neměnné po celé věky. Nazývali se komunisty, marxisty, trockisty, maoisty, bolševiky, socialisty, demokraty, liberály, progresivisty, demokratickými socialisty, progresivními demokraty, neokonzervativci a mnoha dalšími jmény. Výsledek je však vždy stejný: válka, hladomor, mor a smrt – jediné věci, které levice kdy jakékoli společnosti nabídla. Levice je s námi a našimi lidmi již delší dobu ve válce. Dříve nebo později se budeme muset probudit, přestat utíkat a postavit se jim jako nepřátelům, kterými jsou. Ti, kdo bojují s levicí, bojují s ďáblem.

➡️https://t.me/ListyOsy

Kerry Bolton - Lichva jako hlavní problém

„Lichva“ je podle svého nejužšího výkladu jakýkoli úrok účtovaný za půjčku. […] Lichvář byl v mnoha národech v průběhu dějin považován za jeden z nejnižších druhů lidstva. […] Tito finanční kouzelníci přišli na naprosto pozoruhodný trik: tím, že půjčovali více peněz, než kolik měli na vkladech z úspor, a účtovali z toho úroky, dokázali vydělat skutečné peníze z fiktivního úvěru. Pokud si dlužník nemůže dovolit splácet úroky, půjčí si znovu, a tak dále, čímž se úroky kumulují. To je dodnes základem bankovního systému, jemuž jsou podřízeni jednotlivci, rodiny, podniky, zemědělské podniky, národy – zkrátka velká část světa. Málokdo se odváží říci a málokdo dnes chápe, že celý tento systém je zákeřný podvod. Málokdo se odváží zeptat, proč si národ nemůže vytvářet vlastní úvěry na základě svých produkčních potřeb jako veřejnou službu, zatímco soukromé banky mohou vytvářet úvěry jako úročenou komoditu? Nemáme se ptát, proč tuto moc mají soukromí bankéři, zatímco vlády ji nemají. […] Co dělá z peněz komoditu, natož z úvěru, který není ničím jiným než záznamem v databázi? Je to pouhý symbol, jako jízdenka na vlak, a přesto si podmanil moc nad vším a všemi. Kvůli parazitickému charakteru bankovního systému, který doslova požírá sám sebe, dochází k cyklům konjunktury a krize, hospodářských krizí a recesí a k prasknutí „dluhové bubliny“. […] V Řecku byla k řešení dluhové krize zvolena „marxistická“ strana Syriza. Součástí jejího volebního programu byla znárodnění bank. Znárodnění bank je samo o sobě horší než k ničemu, protože vyvolává dojem, že stát převzal kontrolu nad peněžní a úvěrovou nabídkou v zemi. Pokud státní banka výslovně nevydává státní úvěry […] nedosáhne vůbec ničeho, pokud je pouze prostředkem, jehož prostřednictvím si stát nadále půjčuje od soukromého finančního kapitálu. […] Volba marxistické strany v Řecku tedy měla pro řešení dluhové krize a závislosti na mezinárodním finančním kapitálu přibližně stejný význam jako banální divadélko hnutí „Occupy“. Z historického hlediska se marxismus při řešení otázky mezinárodního finančního kapitálu ukázal jako bezcenný. […] O bankovnictví a úvěrech v díle „Kapitál“ prohlásil, že zabývat se touto ústřední otázkou by vykolejilo historickou dialektiku třídního boje. To by se skutečně stalo, neboť skrytý faktor lichvy zůstává utajen a v bezpečí, zatímco zaměstnanci a zaměstnavatelé jsou udržováni ve sporu a hádají se o drobky. Marxistické strany proto považují bankovní reformu za odvedení pozornosti a za škodlivou pro třídní boj, a to navzdory Marxovu stručnému popisu „fiktivního úvěru“. (Karl Marx, Kapitál (1894), sv. III, část V, „Rozdělení zisku na úrok a podnikatelský zisk. Úročený kapitál“, kapitola 36). Levice nabízí banality ve stylu zjednodušujícího hnutí „Occupy“, jako je „daň pro bohaté“, zatímco výsadu vytvářet a poskytovat úvěry ponechává mezinárodnímu bankovnímu systému. Syriza se stala tím, čím marxistické strany obvykle jsou: poslední záchranou kapitalismu. Předseda strany Syriza Alexis Tsipras odcestoval do Washingtonu několik let před svým zvolením, aby USA ujistil, že navzdory své rétorice nepředstavuje žádnou hrozbu a že jeho strana je navíc nejlepší volbou pro zmaření vzestupu „fašistů“ ze Zlatého úsvitu. Je zde náznak toho, koho plutokraté ve skutečnosti považují za své nepřátele. […] Tradičně to byla konzervativní pravice, která se stavěla proti finančnímu kapitálu. Marx v Komunistickém manifestu ostře kritizoval třídní spolupráci mezi pozemkovou šlechtou, vesnickými kněžími a řemeslníky jako „reakční“ podvracení historické dialektiky. Strany pravice učinily z boje proti lichvě ústřední bod svého programu. Zejména od roku 1945 se pravice odklonila od tohoto poslání tím, že se soustředila spíše na symptomy než na příčiny. O finančním systému ví stejně málo jako levice. „Levice“ a „pravice“ se již dávno staly dvěma křídly mezinárodního finančnictví. […]

Pro celý článek (v angličtině) rozklikněte zde ➡️https://t.me/ListyOsy

Když se setkáváme s tématem odlišnosti lidských skupin, narážíme na různá mylná tvrzení, která se snaží zlehčovat význam rasy nebo jejich samotnou existenci popírají. Proti existenci ras se staví několik hluboce zakořeněných mýtů, jejichž konečným cílem je popřít biologický a dědičný základ rasy. Rasa je však skutečnou biologickou a taxonomickou kategorií, kterou potvrzuje forenzní antropologie i moderní genetika. Rasa představuje úzce příbuznou skupinu lidí, jejichž společný fyzický vzhled a chování jsou prokazatelně určeny genetickými faktory. Nejedná se o umělou škatulku, ale o biologicky a dědičně určený stav, se kterým se člověk rodí. Stejně tak je mylné zjednodušovat rasu na pouhou barvu kůže. Rasy se od sebe prokazatelně liší ve více než šedesáti biologických proměnných, které zahrnují např. hustotu a pevnost kostí, tvar lebky a chrupu a svalové složení. Uznávání rasy tedy není společenským předsudkem, ale uznáním neúprosných přírodních zákonů, které barví a řídí celý náš svět. ➡️https://t.me/ListyOsy

Andrew Hamilton - Financování hnutí: německé velké podniky a vzestup Hitlera

Vzhledem k tomu, že peníze jsou tak důležité, má jejich role ve vzestupu nacionálního socialismu v Německu více než jen akademický význam pro bělošské racialisty, kteří jsou odhodláni zajistit přežití svého národa. Levice dlouho tvrdila, že Hitlera k moci vynesli bohatí bílí kapitalisté. Tento příběh byl vytvořen ve 20. a 30. letech komunisty a levicovými aktivisty, kteří dominovali v Německu, na Západě a samozřejmě v Sovětském svazu, a od té doby jej propagují akademici a média. Tento příběh vyvrátil historik Henry Ashby Turner z Yale University, narozený v Atlantě, ve své nejznámější knize German Big Business and the Rise of Hitler (New York: Oxford University Press, 1985), […] Kniha z roku 1985 vyvrací běžné tvrzení, že německé velké podniky financovaly a podporovaly nástup Adolfa Hitlera k moci. Dokazuje, že rozsah podpory velkých podniků pro Hitlera a nacionálněsocialistickou stranu byl značně přehnaný, ba dokonce zkreslený. […] Skutečné zdroje financování volebních kampaní a činnosti strany pocházely převážně z členských příspěvků a příspěvků malých a středních podniků. […] I v počátečních letech hrály velké finanční příspěvky od mecenášů pouze minimální roli v růstu strany. Takováto podpora vždy existovala, ale nebyla rozhodující a nepocházela od největších korporací nebo nejbohatších jednotlivců v Německu, jak tvrdí komunistická a levicová propaganda. Na rozdíl od buržoazních politických stran se NSDAP nikdy nespoléhala na velké dotace, a proto se na nich nikdy nestala závislou. Strana vymáhala pravidelné placení členských příspěvků. Peníze byly rozděleny mezi místní jednotky a ústředí strany. […] Členové také poskytovali bezúročné půjčky, darovali vybavení, které jiné strany musely nakupovat, a věnovali mnoho hodin bezplatné práce. Jinými slovy, stoupenci byli hluboce oddaní a angažovaní způsobem, jakým stoupenci jiných stran (s výjimkou komunistů) nebyli. […] „Ochota lidí se skromnými příjmy darovat částky, které pro ně byly značné,“ píše Turner, „byla podle názoru jednoho pozorujícího policejního agenta ‚na hranici neuvěřitelného‘.“ Vedení strany „se v roce 1930 mohlo upřímně chlubit, že značné prostředky, které byly základem triumfu strany ve volbách, pocházely z příspěvků členů a sympatizantů, nikoli z dotací velkých podniků“. Hitler a jeho spolupracovníci přinesli poselství, za které byli mnozí skromní lidé ochotni zaplatit, a to i za cenu značných materiálních obětí. Nacismus nebyl v počátcích závislý na dotacích německých kapitalistů, ale byl skutečně populistickým hnutím, které se díky fanatické oddanosti svých řadových stoupenců zakořenilo a vyrostlo v plnohodnotné politické hnutí. (Turner, s. 60) […] strana v průběhu 20. let 20. století opakovaně čelila finančním potížím, což ji nutilo často se uchylovat k nouzovým půjčkám, než konečně dosáhla stability díky velkému nárůstu počtu členů v roce 1930. […] Nikdo v podnikatelské sféře ani ve vládě zvlášť nechtěl, aby se Hitler stal kancléřem (jeho jmenování bylo výsledkem machiavellistických zákulisních manévrů mezi soupeřícími frakcemi), ale díky silné podpoře NSDAP v populaci nebylo možné ho ignorovat. […] Snažil jsem se poskytnout určité informace o tom, odkud pocházely finanční prostředky nacionálních socialistů před rokem 1933, podle H. A. Turnera, který se z různých důvodů jeví jako poměrně důvěryhodný zdroj. Většina podrobných záznamů týkajících se financí strany však byla během války zničena, takže většina Turnerovy knihy je věnována vyvracení široce šířené lži, že německé velké podniky byly pro nacionálněsocialistické a financovaly Hitlerův vzestup. […] Hitler a jeho strana získali významnou podporu jak od bohatých, tak i od obyčejných Němců. Ale ti první nebyli ekvivalentem amerického žebříčku Forbes 400 – Buffettů, Gatesů, Rockefellerů, Waltonů – ani korporace nebyly ekvivalentem našeho žebříčku Fortune 500. Emil Kirdorf a Fritz Thyssen byli výjimkou, nikoli pravidlem.

➡️https://t.me/ListyOsy

Události z počátku roku 1933 předurčily vývoj německo-židovských vztahů před druhou světovou válkou. Mezinárodní židovstvo tehdy vyhlásilo Německu formální válku dříve, než Hitlerova vláda začala jakkoliv omezovat práva židovského obyvatelstva. Tato masivní celosvětová kampaň, symbolizovaná slavným novinovým titulkem deníku The Daily Express „Judea vyhlašuje Německu válku“, představovala v podstatě první skutečný výstřel druhé světové války. Cílila na úplný ekonomický a finanční kolaps země. V důsledku formálního vyhlášení války tak německé úřady považovaly Židy za potenciální nepřátelské agenty. Larry Romanoff ve svém článku k bojkotu doplňuje: „Jednalo se o mnohem rozsáhlejší a zlověstnější podnik, než si obecně uvědomujeme, a to i ti, kteří znají základní fakta. […] Záměrem bylo nechat vyhladovět k smrti obrovskou část německého obyvatelstva. […] Pokud by německý vývoz zkolaboval, země by nebyla schopna nakupovat potraviny a velká část obyvatelstva by pomalu umírala hlady.“ ➡️https://t.me/ListyOsy

Kerry Bolton – Centrální bankovnictví a zotročení lidstva

Goodsonova kniha [Historie centrálního bankovnictví a zotročení lidstva] je v tomto žánru jedinečná v několika zásadních ohledech: sleduje vývoj lichvy v průběhu tisícileté historie; o něco takového se obvykle nikdo nepokusil od doby, kdy před více než stoletím vyšla jedna z oblíbených knih Ezry Pounda, Law of Civilization and Decay od Brookse Adamse. Goodson navíc přináší jak historii lichvářů, tak i těch, kteří se proti lichvě stavěli, a dále se zabývá technickými aspekty finančního systému a tím, jak jej lze napravit. […] Goodson s odvoláním na harvardského historika Carrolla Quigleyho ukazuje, že tyto centrální banky se staly součástí rozsáhlého, vzájemně propojeného systému mezinárodních financí, který se od té doby neustále rozšiřuje. […] Goodson tvrdí, že válka byla Hitlerovi vnucena ze stejného důvodu, s jakým se potýkal Napoleon, přičemž v tomto případě bylo Polsko pouhým nástrojem bankéřů.

Zdroj (anglicky) ➡️https://t.me/ListyOsy

Emanuel Moravec – Češi v Nové Evropě

Nechci nikoho přesvědčovat. Shrnuji pouze skutečnosti. Nyní v poslední chvíli, před hodinou dvanáctou, chci českého člověka upozornit na mylné cesty, po kterých ho vedou londýnské bludičky. […] V Nové Evropě po léta nebudeme mít čas na příjemné lenošení. Mnoho a mnoho bude třeba postavit. Evropa v čele s německým národem bude se musit dřít jako mezek, aby odčinila hříchy demokratického režimu, který byl pouze bezcitným kapitalistickým plantážnictvím. […] A co bude s námi? Bože, kdyby už z nás jednou vyprchal ten ubohý český imperialismus, na kterém jsme postavili tolik nemotorných snů. Znovu opakuji: Nejsme žádnými sousedy německého národa, žijeme uvnitř německého národa. Jsme trvalými příslušníky Říše. Naše postavení je zcela jiné než Slováků, Charvátů a Rumunů. Dnes i Bulharů je více než Čechů. Ve 400 milionech obyvatel sjednocené Evropy představujeme pouze 2% a tím je také dána míra zájmu o bolestínství české oblomovštiny. […] Zde končí všechny sentimentality. Problém národnostní bude zítra pouze problémem kulturním; nebude to problém mocenský, hlavně u národu malých. Čím menší národ v rámci Evropy, tím více bude v něm prvek evropanství převazovat prvek národní. […] Vstupujeme do nové éry evropských dějin, kde hospodářsky padají hranice mezi státy a kde evropanství překlene všechny staré trpkosti mezi národy. Kontinentální vlastenectví vytlačí vlastenectví národní. Zítra rodnou zemí Čechů bude Protektorát, stá-tem Čechů bude Říše a českou vlastí — Evropa. Sejdou-li se dnes dva Češi, jeden z Domažlická a druhý z Kyjovska, každý zná své místní nářečí, kterým hovořil jako děcko, ale spolu mluví spisovnou češtinou. Zítra, až se sejdou dva příslušníci různých evropských národů, každý bude znát svou rodnou řeč, kterou bude mluvit doma, ale spolu budou oba tito Evropané mluvit řečí evropské spolupráce a evropské jednoty. […] Pud sebezáchovy přemohl rozpory, touha po lepším zítřku postupně utlumí všechny staré trpkosti mezi evropskými národy. Příslušenství českého národa k Nové Evropě bude, jak už jsem uvedl, zvláštního rázu. […] To, co nyní řeknu, nemusí žádného Čecha lekat už proto, poněvadž je to stará skutečnost. Český národ byl vždy členem Německé říše a jeho stát byl natolik samostatným celkem, jako Bavorsko, Sasko nebo Prusko. Když se uvolňovaly vztahy Bavorska, Saska a Pruska k Říši německé, uvolňovaly se také české vztahy k Říši. Čím více se však ostatní říšské země těsněji svařovaly s Říší, nemohlo být jinak ani s českými zeměmi, uprostřed německých zemí položenými. […] Tisíc let Češi žili v zemi říšské a jak dnes vidíme, jen jim to svědčilo. Prozatím jsou z národů východní Evropy hned po Němcích nejvzdělanější, nejcivilisovanější, nejpracovitější. Tisíciletý život uprostřed německého národa nemohl ovšem zůstali bez hlubokých rasových, kulturních a sociálních účinků. […] Na počátku této úvahy jsem řekl, že rasa je více než jazyk. Proto v Nové Evropě se budou národové pracovně uskupovat podle svých rasových vlastností. […] Český národ neměl a nemá nic společného s východním světem. Český národ je svým životem, rasou a společenskou stavbou příslušníkem germánsko-římské rodiny národů a kmenu. Není to tudíž žádná zrada, řeknu-li, že český kmen patří k Říši a že toto příslušenství je nejen historické, nýbrž i rasové. Jazykem Čech, občanstvím příslušník Velkoněmecké říše a city Evropan, bude náš člověk mít současně tři veliké povinnosti: k svému národu, k německému státu a k Evropě. A všechny tyto tři povinnosti nemají nic společného s nějakými zámořskými kulturami, které jsou Evropě cizí. […]

➡️https://t.me/ListyOsy

Kerry Bolton – Psychopatologie levice

[…] Levice je dnes přijímána jako normální a stoupenci její nejextrémnější varianty – komunismu – mohou zastávat respektovaná místa v akademickém světě a jejich knihy vydávají velká nakladatelství, zatímco představitelé pravice jsou marginalizováni a dokonce vytlačováni ze svých profesí. […] Levice obecně, ať už se nazývá sociálnědemokratická, komunistická nebo liberální, se vydává za vlnu budoucnosti. Samotné slovo „levice“ se stává synonymem pro „pokrok“, zatímco každý jedinec, doktrína či instituce, která se staví proti levici, je hanlivě označována za regresivní. Jak však již před více než stoletím poukázal Nordau, tito „pokrokoví“ lidé, kteří chtějí zničit tradici a přetvořit svět, jsou ve skutečnosti předzvěstí atavismu, návratu k primitivismu, ať už v umění, etice či politice. […] Předchůdce bolševické revoluce, francouzská revoluce v letech 1789–1792, vyvolala masovou psychózu vzpoury mezi spodinou francouzské společnosti, vedenou sociopatickými prvky intelektuálské elity. Stejně jako v dnešních západních liberálně-demokratických státech se vychází z teorie, že změna společenské struktury může odstranit nerovnost. […] Je třeba pečlivě rozlišovat mezi těmi, kdo usilují o skutečně potřebné reformy, byť i radikální povahy, a těmi, kdo usilují o revoluci za zcela destruktivním účelem, byť pod rouškou „rovnosti“ a „svobody“ – v souladu se svou sociopatickou povahou. […] Takové reformy rozhodně nevyžadují zničení rodiny a náboženství, které jsou hlavními terči staré i nové levice. […] Rozdíl mezi tvůrčí sociální reformou a sociopatickým ničením, které prosazuje levice, lze přirovnat k rozdílu mezi reformami založenými na tradici a reformami založenými na ničení tradice. […] Levicové politické doktríny slouží jako prostředek k přetvoření světa podle představy psychopata, a to ve jménu „spravedlnosti“, přičemž zároveň svrhávají ty normální společenské zákony, pravidla a morální zásady, které psychopat považuje za nesnesitelné utlačování. […] Levicový aktivista vyjadřuje své emoce prostřednictvím sloganů, demonstrací, vandalismu, nepokojů a násilí; svou nenávist skrývá za fasádou „lásky“. Svou nenávist a hněv ospravedlňuje jako „lásku k lidstvu“ namířenou proti nespravedlnosti systému, jeho představitelů a institucí. Levicový aktivista je schopen svou nenávist doktrinálně promítnout na své nepřátele, protože levice teoreticky zastupuje „svobodu, rovnost, bratrství“, jejichž dosažení může vyžadovat značné krveprolití. […] Pohled na levici z čistě politického hlediska je omezující a nepřináší žádná vysvětlení. Levice je psychologická aberace, která má stejné motivace jako masový vrah, násilník či zloděj. Ti, z nichž by se za jiných okolností stali kriminální sociopati, přesměrovávají své destruktivní impulsy do politiky. V průběhu několika staletí a napříč kontinenty byl vývoj levice vždy stejný. […] Jak poznamenalo mnoho raných sociálních vědců a několik dalších, kteří stále mají odvahu oponovat dnes převážně levicovému směřování sociálních věd, levičáctví poskytlo racionalizaci či intelektualizaci chování, které by v jiných situacích bylo považováno přinejlepším za delikventní, ne-li přímo směřující k masovému vraždění. […] Motivem, jakkoli racionalizovaným, není náprava nespravedlností, ale ničení. Na dominantních ideologiích, ať už jde o Starou, Novou nebo Příští levici, je pozoruhodné to, že se především snaží zničit tradiční lidské vazby pěstované v průběhu staletí, a to v rychlých bouřích, které neberou ohled na lidské utrpení, ale jsou rozpoutány s nejvyšší zuřivostí ve jménu zcela abstraktního pojetí „lidskosti“. Proto jeden společenský analytik, Lothrop Stoddard, toto trefně definoval jako „vzpouru podčlověka“, a tak tomu zůstává bez ohledu na to, do jakého „nového“ a „vznešeného“ hávu by se levice mohla přetvořit.

➡️https://t.me/ListyOsy

Samuel Francis – Proč je rasa důležitá

Útokům na naši rasu a kulturu je třeba čelit výslovně z rasového hlediska. Existuje staré rčení – údajně prastará čínská kletba: „Kéž žiješ v zajímavých časech.“ Dnes se tato kletba naplnila. Zajímavé časy jsou tady. Nejzajímavější na nich je, že snad poprvé v historii, a rozhodně jako jeden z mála případů v historii, jsme svědky víceméně mírového předání moci od jedné civilizace a od rasy, která tuto civilizaci vytvořila a nesla, k jiným rasám. […] Přesun moci pozorujeme téměř ve všech sférách veřejného i soukromého života. Dosud se jedná spíše o kulturní než politický či ekonomický posun; je to patrné na vzestupu multikulturalismu, afrocentrismu a dalších protibělošských kultů a hnutí v univerzitních osnovách, jakož i na pronikání protibělošské etiky a chování, které tyto kulty vnucují, dokonce i do každodenního soukromého života. Je to patrné na stále se zrychlující válce proti tradičním symbolům staré civilizace a na vyzdvihování symbolů nových národů, které usilují o jejich nahrazení. […] Jedná se o promyšlenou taktiku, jejímž cílem je získat kulturní legitimitu a kulturní hegemonii a v konečném důsledku i donucovací politickou moc ve prospěch nebělochů na úkor bělochů. […] Jedním z nejpozoruhodnějších rysů naší zajímavé doby je míra, v jaké si běloši sami pomáhají kopat vlastní rasový a civilizační hrob. […] Rasová identita je zakázána pro bělochy, ale ne pro nebělochy (nebo alespoň pro černochy). Samozřejmě je výslovným cílem zničit bílou civilizaci tím, že se odstraní symboly a instituce kolektivního vědomí, které definují rasu a tvoří základ kultury. […] Co se tedy v našich zajímavých časech děje, stručně řečeno, je toto. Byl zahájen koordinovaný a dlouhodobý útok proti civilizaci bílého, evropského a severoamerického člověka, a tento útok se neomezuje pouze na politické, sociální a kulturní instituce, které tuto civilizaci charakterizují, ale rozšiřuje se také na rasu, která tuto civilizaci vytvořila a která ji i dnes nese a předává dál. […] Místo toho, abychom se odvolávali na sebevražedný liberalismus a opakovali právě ten universalismus, který podkopal naši identitu a náš smysl pro solidaritu, musíme my, jako běloši, znovu prosadit naši identitu a naši solidaritu, a to výslovně v rasových pojmech prostřednictvím formulace rasového vědomí jako běloši. Znovu prosazení naší solidarity musí být vyjádřeno v rasových pojmech ze dvou hlavních důvodů. Za prvé, útok namířený proti nám se sám definuje v rasových pojmech a usiluje prostřednictvím delegitimizace rasy u bělochů a legitimizace rasy u nebělochů o rozptýlení a zničení základů naší solidarity, přičemž zároveň upevňuje soudržnost nebělochů proti bělochům. Historik Isaiah Berlin v roce 1991 poznamenal, že „nacionalismus a rasismus jsou dnes nejmocnějšími hnutími na světě“, a v době, kdy se samozvaní nepřátelé bílé rasy definují v rasových pojmech, může jejich výzvě čelit pouze naše vlastní definice sebe samých v těchto pojmech. Pokud by tato výzva zvítězila a tito nepřátelé by nás přišli zabít, tak jako byli ve Rwandě vyvražděni Tutsiové, učiní tak nikoli proto, že jsme „Západní“, „Američané“, „křesťané“, „konzervativci“ nebo „liberálové“, ale proto, že jsme běloši. Zadruhé musíme prosazovat specifickou rasovou identitu, protože rasa je skutečná – biologické síly, včetně těch, které rasu určují, mají význam pro společenské, kulturní a historické události. Netvrdím, že rasa jako biologická realita sama o sobě postačuje k vysvětlení civilizace evropského člověka – kdyby rasa stačila, neexistoval by žádný problém –, ale rasa je pro ni nezbytná a je pravděpodobné, že biologická věda v blízké budoucnosti ještě jasněji ukáže, jak nezbytná jsou rasová, biologická a genetická vysvětlení pro plnější pochopení společenských a historických událostí. […] Musíme nejen pochopit roli rasy při vytváření naší civilizace, ale také toto pochopení začlenit do obrany naší civilizace. Dokud tak neučiníme, můžeme očekávat pouze to, že budeme i nadále prohrávat válku, v níž se nacházíme.

➡️https://t.me/ListyOsy

Před nedávnem jsme upozorňovali na šokující zjištění ve Velké Británii, kde docházelo v průběhu 70 let k systematickému zneužívání nejméně 250 000 bílých dívek těmi nejhrůznějšími způsoby gangy především „legálních“ cizorasových migrantů. Poukázali jsme také, že tento osud nás může velmi rychle postihnout i zde v České republice a v jiných – masovou migrací běžně nezatížených – zemích. Od našeho příspěvku uplynula krátká doba a z Berounského deníku si nově můžeme přečíst, že „policie se zabývala případem obtěžování dětí cizinci na hřišti v Hořovicích“. Na svém facebookovém profilu deník eufemisticky doplňuje: „Kulturní rozdíly různých národů mohou vést k nepříjemným situacím. Indičtí pracovníci pekárny neznají české zvyklosti.“ Všimněte si paralely komentáře deníku se slovy policejního dispečera v Británii, kdy dispečer káral rodiče zneužitých dětí: „Nemůžete je označovat za asijské muže, protože to je rasistické. Měli byste být prostě rádi, že se vaše dítě seznamuje s jinou kulturou.“ Jak dlouho potrvá, než bude i tady policejní dispečer kárat matku zneužitého dítěte, že ho má nechat „seznamovat se s jinou kulturou“? Všimněte si však další paralely, a to v reakci policisty npor. Mgr. Macourka, který „kričal na matky pred ich deťmi, že sú rasistky.“ Jeden z komentujících na twitteru doplňuje: „Bavil jsem se s paní, co psala ten komentář a volala na ‚kulturní rozdíly‘ policii, a je to docela šílené. Nejen, že policie prakticky nic nedělá, ale navíc na ni a na ostatní matky, co je vyzvala starostka k vysvětlení na služebně, začal npor. Mgr. Macourek řvát už na chodbě před dětmi, že jsou rasistky, že u nich (cizinců) je přeci normální být přátelský a mít rád děti, že přeci v cizině taky nebudou volat policajty na někoho, kdo je třeba nepozdraví v obchodě, že to co je u nás neetické (sedat si k cizím dětem, sahat na ně, fotit si je a ptát se kde bydlí a vysmívat se rodičům, co jim slušně řeknou ať jdou pryč) jim nemůžeme mít za zlé. Námitku jedné z matek, že jestli je to u nich normální, tak ať si to dělají u nich a ne u nás, pan npor. velmi hlasitě označil za xenofobii, než je prakticky vyhodil.“ Zde jsou první náznaky úplného (a záměrného) selhání našich institucí, které už dnes nejsou schopny chránit své vlastní občany před počínáním dovážené chátry, jejíž prznění dětí je, podle neziskovkami vykádrovaných nekňubů jako Macourka, „obohacující kulturou“, za kterou „bychom měli prostě být rádi, protože se dítě seznamuje s jinou kulturou“, jak by doplnil policejní dispečer z Británie. S takovým přístupem (nejen státních orgánů) se dostaneme do bodu, kdy kauza v Hořovicích bude (v Česku) jenom nepatrnou špičkou ledovce, tedy pokud jí již není. A pokud máme být vůbec otevření vůči jiným kulturám, chceme opravdu vítat „kulturní zvyklosti“ cizorasovců, které zahrnují zneužívání a obtěžování dětí? Berounský deník a vedoucí OOP Hořovice Macourek nám vlastně říkají, že pro Indy je běžnou zvyklostí prznit děti. A tomu tak i je, jak podotýká kanál STO: „Prípady brutálnych sexuálnych útokov a skupinových znásilnení dosahujú v Indii (skadiaľ títo pracovití pekári pochádzajú) nemalé rozmery. V Spojenom kráľovstve (kde sa na rozdiel od mnohých krajín EÚ uvádza občianstvo páchateľa) Indovia v posledných rokoch zaujímajú v úradných štatistikách závažných trestných činov a sexuálnych útokov prvé priečky.“ A je úžasné od novinářů a Macourků vědět, že neobtěžovat děti je jen jakási česká zvyklost. Člověk by řekl, že by to mělo být za všech okolností chápáno jako nechutná deviace. Ještě, že máme tyto sluníčkáře, kteří nám vysvětlí, že jde jen o takové neškodné kulturní nedorozumění. Kanál STO uzavírá: „Dlhodobo sa už aj v strednej Európe vytvára prostredie strachu z označenia za rasistu, fašistu alebo nacistu. Preto nikto z civilov nezasiahol. Preto sa polícia správa ako sa správa. Takto to ale iba začína. A správami o hromadných znásilneniach bielych detí to pokračuje (nie končí). Buďte duševne pripravení a telesne schopní brániť svoje deti! Nenechajte ich napospas protibelošskému systému a nebelochom!“ ➡️https://t.me/ListyOsy

Alfred Rosenberg - Státům nepřátelský sionismus

Národně-mezinárodní židovství však nezaujímá výjimečné postavení nejen vůči Německé říši, ale vůči všem státům. […] V případě útoku proti židovské, a zejména proti sionistické světové politice, se obvykle ozývají „náboženská“ a „asimilacionistická“ sdružení a zdůrazňují svůj „zásadní odpor“ vůči národně-židovským bojovým oddílům. Tento manévr izraelských vojenských oddílů, které pochodují odděleně, dosud vždy splnil svůj účel; proto je na místě stručně dokázat, že všechna tato různá sdružení jsou ve skutečnosti samozřejmě zajedno s cíli politického bojového oddílu židovství. […] „Konfesní spolky“ již dlouhá léta vedou zdánlivý boj proti zlému sionismu, který již považoval dobu za zralou k tomu, aby částečně odhalil svou pravou tvář. […] V čele celé řady sionistických delegací stáli rabíni. Několik jsem jich již zmínil, z hlediska sionistického hnutí vyniká zejména vrchní rabín Vídně, Dr. Chajes. Abychom rozptýlili i poslední pochybnosti o tom, že „pouze náboženští“ Židé jdou ruku v ruce se sionisty, stačí poznamenat následující. […] Následně Sdružení rabínů ve Vídni jednomyslně rozhodlo: „V souladu s příslušnou rezolucí Německého rabínského svazu prohlašuje Sdružení rabínů ve Vídni, že je naléhavou povinností všech skupin a vrstev židovského národa (!) aktivně se podílet na budování židovského národního (!) domova v Palestině.“ („Jüd. R.“ 1921, č. 50–52) […] Nemám zde dostatek prostoru, abych se mohl podrobněji zabývat těmito pokryteckými úvahami. Stejně jako Němec patří k německému národu, ať už je protestantem či katolíkem, tak i Žid zůstává národním Židem, ať už je liberálem, ortodoxním Židem nebo vyznává jakoukoli jinou náboženskou variantu. Vše ostatní je ze strany Židů vědomé klamání, vědomé lhaní a podvádění německého národa. […] Pokud si nyní klademe otázku, o co vlastně v tom celém sionismu jde a kam vlastně směřuje a kam musí směřovat, není pro znalce židovského ducha příliš těžké na ni odpovědět. Židé si zřejmě dobře uvědomovali, že všude tam, kde žijí v početnější komunitě a nemohou působit anonymně mezi místním obyvatelstvem, je antisemitismus na dosah ruky. Že by tento antisemitismus – navzdory vůli vlád ovládaných židovskou burzou – mohl energicky vzplanout, bylo třeba očekávat zejména v Polsku, Rusku a Rumunsku. I v Americe, zejména v New Yorku s jeho ghettem čítajícím přes 2 miliony Židů, bylo třeba přijmout preventivní opatření. Bylo proto zcela pochopitelné, že židovští multimilionáři hledali pro své bratry z Východu nové území. Padaly návrhy na získání půdy v Jižní Americe či v Africe. Je pochopitelné, že zvítězila „země otců“. Cíl nemůže být pochybný: prostřednictvím ekonomických a politických výsad vynucených „Anglií“ má být malá židovská menšina od samého počátku učiněna vládnoucí a mají být přilákáni Židé ze všech zemí, aby osídlili toto nové židovské centrum, a to podle staré metody, která spočívá v tom, že původní obyvatele, žijící zde po tisíciletí, budou „legálně“ způsobem vytlačovat a vytvoří čistě židovskou – od gójů Evropy daleko vzdálenou – základnu pro rozsáhlou orientální politiku. Část roje kobylek, který už po staletí sžírá Evropu, se vrací do zaslíbené země, aby se rozhlédla po nových úrodných loukách. Když židovští politici hovoří o budoucím vzorovém státě Palestina, každý znalec ví, že k tomu nikdy nedojde. Žid totiž nebyl skutečně tvůrčí v žádné oblasti vědy, umění ani života. Jeho „stát“ bude trvat přesně tak dlouho, dokud mu miliony peněz, vydrancovaných od národů světa, budou uměle vlévat životní sílu. V den, kdy bude židovská otázka vyřešena ve prospěch národů, které Hebrejci dosud vykořisťovali (tento den již není příliš vzdálený), v ten den se Palestina jako židovský stát zhroutí. Zůstane pouze starý mezinárodní (tj. celosvětový) národ. Sionismus je v nejlepším případě chabým pokusem neschopného národa o dosažení něčeho produktivního; z větší části však představuje prostředek, jímž si ambiciózní spekulanti vytvářejí novou základnu pro globální vykořisťování.

➡️https://t.me/ListyOsy

Léon Degrelle – Výzva mladým Evropanům

I my jsme měli dvacet let. Naše dny už nikdy nebudou tak zelené. Ale naše mysli, naše srdce stále pulzují myšlenkami a duchovními impulzy, které bezpochyby stále zapalují i vás, naše dnešní mladé evropské kamarády. Jako horliví nacionalisté jsme probudili duši naší otčiny až v hloubi jejího vědomí. Chtěli jsme ji vytrhnout z politických bažin, v nichž se dusila, vrátit jí víru v její poslání, uvést do pořádku její instituce, obnovit sociální spravedlnost v nerozlučné spolupráci tříd a především uskutečnit revoluci duší, která by osvobodila lidi od všudypřítomného materialismu. […] Poráženi, s bubny odloženými, jsme viděli, jak se naše rodící se Evropa z roku 1942 po roce 1945 schoulila do banality a průměrnosti a bezhlavě se oddala – aniž by tušila její pomíjivou křehkost – zuřivé touze po požitku. Ta jí zatemnila duši. Rozložila její morální a duchovní vlastnosti. Zítra bude třeba vše znovu vytvořit. Za tuto oddanost našim otčinám a Evropě, která by je sjednotila, jsme my, vaši předchůdci z druhé světové války, zaplatili strašlivě vysokou cenu. […] Abych řekl pravdu, ani vy to dnes nemáte snadné. Ve všech zemích vás pronásledují pilní a servilní soudci, kteří se chichotají, chrochtají a pobíhají za vámi s vlajícími šaty. Každý den přepisují občanský a trestní zákoník, aby – demokraticky, samozřejmě! – objevili nové záminky, jak vás zavřít do svých věznic a zavalit daidalovskými pokutami ty, kteří odmítnou zbožně líbat chodidla té svatouškovské fúrii, kterou je jejich ubohá „demokracie“. […] I nám bylo mnohokrát upřeno jakékoli uplatňování občanských svobod. […] Již tehdy jsme byli považováni za vyvrhele, protože jsme chtěli nahradit zkorumpovaný, anarchický a zničující režim čistým, silným a národním státem. […] Zbývá ještě nějaká šance zachránit evropský projekt?... […] Je třeba, aby štědrost, velkorysost, láska k lidem, ochota dávat a posvátné nadšení pro ideál překypující pravdou obnovily vnitřní život každé bytosti. […] Politická revoluce? Ano! Hospodářská a technická revoluce? Ano! Sociální? Ano! Ale především, revoluce duší, která svou vůní ovládá celou existenci! […] Revoluci nelze uskutečnit chvástáním, a už vůbec ne prázdnými prohlášeními, která znějí jako plech. Každá obohacující revoluce je výsledkem dlouhé intelektuální přípravy. Více než kdy jindy bude příští století stoletím elit a koordinace jejich objevů. Právě ti nejlepší, nejschopnější – a pouze oni – zvítězí, budou vést a změní společnost. Doba, kdy si člověk mohl připravovat svůj vzestup v nedbalosti, pohodlnosti, nevědomosti a lenosti, je pryč. […] V příštím století se budete muset vlastní pílí, vytrvalostí, pružností mysli a silou charakteru vypracovat na intelektuální úroveň a k technickým znalostem, které nesmazatelně poznamenají budoucí vůdce lidí a národů. Mladí lidé si musí dobře uvědomit, že pouze v míře, v jaké budou jejich mozky pracovat, jak se budou rozšiřovat jejich odborné znalosti a jak se stanou živou součástí elity, budou schopni úspěšně uskutečnit obnovu společnosti. Nová doba nastane, pokud vy, chlapci a dívky 21. století, kteří již stojíte na prahu naší éry, se pustíte - s novými metodami a myšlenkami, ale také s ideálem tak žhavým, jako měli vaši předkové v hrdinských dobách - do velkolepého úkolu obnovy společnosti, která ztratila směr. Mladí kamarádi Evropy, přišla vaše chvíle. Buďte připraveni, samozřejmě materiálně, ale především duchovně a intelektuálně, ochotni ke všem obětem, s dokonale vyvinutou a strukturovanou myslí, s tělem silným pro nejtvrdší souboje, s duší osvětlující váš záměr. Ať už byl jakýkoli. Bez ohledu na tvrdost boje budou vaše silné paže schopny zvednout nad vaše štíty to vítězství, o kterém slabochové věřili, že se stalo nedosažitelným. Jen ti, kdo mají víru, se vracejí a vzdorují osudu! Věřte! Bojujte! Svět se buď ztratí, nebo se získá. Získejte ho! V lidské poušti, kde bečí tolik ovcí, buďte lvy! Silní jako oni! Neohrožení jako oni! A ať vám Bůh pomáhá! Zdar, kamarádi! Léon Degrelle, srpen 1992

➡️https://t.me/ListyOsy

Léon Degrelle byl významný belgický státník a voják, který se do historie zapsal jako nejmladší politický vůdce v předválečné Evropě a zakladatel belgické Rexistické strany. S hlubokým přesvědčením o nutnosti sjednocené Evropy založené na společném kulturním dědictví se po zahájení tažení proti Sovětskému svazu dobrovolně přihlásil na východní frontu, kde se z pozice prostého vojína vypracoval až na generála divize Waffen-SS Wallonie. Po skončení války přežil dramatický útěk do Španělska, kde strávil téměř pět desetiletí v exilu, zatímco v rodné Belgii byl v nepřítomnosti opakovaně odsouzen k smrti a jeho díla byla zakázána speciálním zákonem Lex Degrellana. I přes tento trpce pociťovaný osud zůstal až do své smrti nezdolným svědkem významné epochy našich dějin. Na otázku, zda něčeho lituje, Degrelle stroze odpověděl: „Jen toho, že jsme prohráli.“ ➡️https://t.me/ListyOsy

Marshall Yeats – Židovská otázka

Tvrzení, že Židé získali v „hostitelské“ společnosti nadměrný vliv, se objevovalo na všech kontinentech světa a od starověku až po „postmodernitu“ se vracelo s velkou frekvencí. Ze všech sociálních, politických a ekonomických témat, včetně rasy a pohlaví, jen málokteré vyvolalo více kontroverzí nebo vyvolalo silnější soubor mentálních obrazů a emocionálních reakcí než židovská otázka. Otázka židovského vlivu je zároveň silná a neuchopitelná, hluboká a přesto jaksi nejasná. V průběhu své cesty napříč staletími a přes oceány nabývaly přístupy k židovské otázce někdy esoterický a mystický charakter. Na druhou stranu i v hlubinách antiky nacházíme analýzy tohoto tématu, které jsou ve svých sociologických poznatcích překvapivě klinické a „moderní“. V každé době a na všech místech však silné a zákeřné tabu bránilo takovýmto zkoumáním a odsuzovalo toto téma na okraj přijatelné diskuse, či dokonce za její hranice. Židovská otázka je tak pověstnou kovadlinou, která opotřebovala tisíce kladiv. V době psaní tohoto článku zůstává toto tabu stále silné. Žádná skupina lidí na světě dnes nepožívá takové právní ochrany svého historického výkladu, jakou mají Židé. Veřejné odmítnutí přijmout tvrzení, že během druhé světové války bylo systematicky popraveno šest milionů Židů, z nichž značná část ve speciálně zřízených vražedných plynových komorách, je trestným činem ve více než patnácti evropských zemích. Ještě silnějším právním aspektem tohoto tabu je růst a šíření legislativy proti „nenávistným projevům“, jejíž různé verze přijaly téměř všechny západní národy. Tyto zákony proti „skupinovému pomlouvání“ chrání před kritikou nejen židovský historický narativ, ale i současnou židovskou populaci. […] Židovská otázka, zjednodušeně řečeno, sestává ze dvou dotazů: Mají Židé nadměrný vliv ve svých hostitelských společnostech a pokud ano, co by se s tím mělo dělat? […] Podstatou židovské otázky je tedy tvrzení, že Židé ve svých hostitelských společnostech skutečně mají nadměrný vliv a že tento nadměrný vliv je z mnoha důvodů pro tyto společnosti velmi problematický. Tyto problémy se týkají všech sfér společnosti – kulturní, ekonomické i politické. Dalo by se namítnout, že problém takového rozsahu by měl být zřejmý; že žádná tabuizovaná témata nemohou zastínit otázku, která si žádá naléhavou pozornost společnosti. Odpovědí by bylo, že v průběhu dějin byl tento problém skutečně zřejmý, což vedlo k staletím akademické, kulturní a politické diskuse o „židovské otázce“ – termínu, jehož používání v Evropě dosáhlo vrcholu na přelomu 19. a 20. století. Po více než tisíc let nebyla židovská otázka nejen zřejmá, ale i naléhavá. […] Ústup židovské otázky z veřejného života je velmi nedávný a začal v 50. letech 20. století. A důvody tohoto ústupu nespočívají v tom, že by byly vyřešeny problémy minulosti, ale v tom, že došlo k radikálním změnám v povaze západních národů. Hlavní z těchto změn spočívala v tom, že Západ přestal vnímat vnější hrozby pro své zájmy a začal vnímat sám sebe jako hrozbu. Povzbuzen parazitickými a pečlivě konstruovanými ideologiemi se Západ obrátil do sebe a uvalil na sebe různé formy rétorického, kulturního a demografického násilí. Židovská otázka se stala „otázkou bělošství“. Byly přijaty nové hodnoty a nové pohledy na svět. Mezi nimi byl i nový pohled na židovskou minulost. V neúprosné vlně západní zapomnětlivosti a masové sebekritiky se Židé, kteří byli dlouho padouchy evropských dějin, stali jejich bezúhonnými hrdiny. Evropa je dnes z velké části sionistickým kontinentem. Tabu, které zakrývá židovskou otázku, se do značné míry opírá o tento nový příběh a jeho konstrukce byla monopolizována, aby se posílila jeho síla a jistota. […] Evropané již z velké části ztratili kontrolu nad svým vlastním výkladem, nad svým vlastním příběhem. Ztratili přehled o své historické dráze a tím i o svých zájmech. A protože ztratili přehled o svých zájmech, přestali vnímat ty, kdo proti nim působí. Je proto nezbytné začít od začátku a vrátit se k počátkům židovské otázky v Evropě. […]

➡️https://t.me/ListyOsy