OSA

Události ve Velké Británii jsou teprve začátkem. Barevné hordy bojeschopných mužů, které vtrhávají do našich zemí, jsou tisíckrát násilnější a brutálnější než průměrný, zpohodlnělý bílý muž dneška. Pocházejí z děr rozervaných svárem, zocelené tvrdou realitou násilí a věčného konfliktu. Raději zemřou, než by se zřekli snadné kořisti. Raději Evropu vypálí, než aby byli deportováni. A deportace jsou umírněné řešení. S četnými uzavřenými cestami k mírumilovnému řešení se však toto okno uzavírá a běloši budou zahnáni do kouta ještě více než dosud, a budou nuceni se vydat cestou divokého pustošení, kde hrubý instinkt bude jediným nástrojem, který zbude k přežití. Když dojde trpělivost bělochů, ovládají celé kontinenty. Vlečou krále na gilotiny, vyhlazují celé populace a vlády posílají na popraviště. Naše trpělivost má své meze, a svět si je jistě vědom, co se udržováním stávajícího stavu odehraje. V každém případě „barva vaší kůže je vaší uniformou v této konečné bitvě o přežití Západu.“ ➡️https://t.me/ListyOsy

Emanuel Vajtauer – Co nám lhaly dějiny

Doba od nás žádá, abychom věděli, co chceme, a znali své pravé místo v převratném dění. Starý svět se boří, tápeme nejistě kolem sebe a ptáme se dobrého genia své minulosti o radu a vnuknutí. Ale, bohužel, zde je náš největší kámen úrazu. Kdežto dějiny Evropy jsou nám dobrou inspirací a naznačují cestu vzhůru ke svatému Grálu velkého poslání, dějiny vlastního národa ve formě běžně předkládané jsou jako začarovaný les, z něhož se šklebí, bouří a běsní obludy záští a pohrdání, vzteku a zuřivého zrazování. A komu se přitom sevře srdce a ohlédne se, zkamení a stojí pak podél cesty jako němá výčitka. Je třeba najít kouzelný proutek, jehož švihnutím by obludy rázem zmizely a začarovaný a hrůzu nahánějící les se stal opět majestátem, jemuž v staletých korunách šumí zkazky povzbuzení. Hledal jsem tento proutek pro sebe. Našel jsem jej a se mnou jej najde každý tehdy, když se odhodlá vidět věci v jejich velkých liniích. Dnešní doba není pro malichernosti. Shledal jsem, že už všechny otázky a odpovědi na ně jsou nám v zárodku dány v dobách, kdy jsme zapouštěli kořeny své národní existence ve středověké půdě a kdy jsme se těšili prvnímu kulturnímu rozkvětu. Je to doba dětství a jinošství našeho národa. A tak jako ve vývoji člověka tato období znamenají tvorbu charakteru a rozvoj schopností, určujících běh pozdějšího života, tak i v životě národů nalézáme doby mládí, ve kterých je vše vytvářeno už jako v uzavřeném poupěti. V našem národě je dobou dětství a jinošství doba Přemyslovců. V ní najdeme kořeny všeho toho, co dnes dělá Čechy Čechami, a ovšem také kořeny všech našich omylů a mythů dějinných a politických. Vyvrátit právě ony mythy znamená dobrat se správného pohledu na naše skutečnosti národní. Postupuji ve své práci tak, aby, pokud možno, zůstal souvislý obraz vývoje našich zemí. Při tom se povětšině ve své argumentaci záměrně omezuji na počátky našeho národa, na dobu Přemyslovců a heroickou dobu Říše, a jen ve velkých tazích sleduji zášlehy a vývojové tendence, z těchto základů vyvěrající, napříč celou minulostí až do přítomna. Teprve šestá (a částečně třetí) kapitola přináší průřez dobou, ležící mezi obdobím Přemyslovců a současností. Nepřehledná řada pilných a často geniálních pracovníků nanesla tolik materiálu, že dnes už bohatá náplň faktů volá jen po tom, aby je někdo seřadil do velkých linií a dal jim filosofický, kulturně historický a soudobý smysl. I většina mythů byla našimi vědci kamínek po kamínku rozebrána a stržena, jak dokazuji četnými citáty, ale stalo se tak jen v odborných, široké veřejnosti neznámých publikacích. Bylo to vyvrácení pro mezinárodní fórum vědecké, ale ne pro národní fórum politické. To dílo je teprve před námi a moje kniha je jen skromným pokusem o to. V této práci byly mým cílem veliké linie vývojové v našem národě, a proto mi budiž odpuštěno, jestli jsem se kde prohřešil proti detailu. Nezmiňoval bych se o tom, kdybych si nebyl vědom základní vlastnosti naší inteligence, která jako korektor s červenou tužkou pátrá při četbě právě vždy po poklescích a přehlédnutích, jež při zoru, řekl bych letmém, a z ptačí perspektivy jsou často nevyvarovatelné; a potom pro jedno tvrdé „y“ na nesprávném místě, násilněji zasazený kamínek podřadné drobnosti nebo ojedinělý falešný tón odsoudí i dílo nejširšího dechu. Psal jsem především z vlastní vnitřní potřeby a pak ovšem pro ty, kdož cítí v sobě neodbytný vztlak k velkým obzorům a právě tak jako já mají snahu najíti ve vlastních národních dějinách pevný Archimedův bod, o který je možno se opříti a uvésti do pohybu horu nové šťastné budoucnosti národa.

➡️https://t.me/ListyOsy

Chad Crowley – Diverzita je smrt

Nejde o omyl ani o nepochopený ideál, ale o promyšlený nástroj rozpadu, jehož účelem je rozvázat pouta příbuznosti a rozložit kdysi soudržné národy na úlomky. Jedná se o doktrínu vnucenou výhradně Západu a výhradně bělochům, a to jak jako trest, tak jako náhrada. Moderní kult diverzity není okrajovou deformací, ale systémovou nákazou, která narušuje morální a funkční soudržnost každé instituce, jíž se dotkne. To, co je v abstraktním smyslu chváleno jako ctnost, je v praxi principem rozpadu: importovaným imperativem, který podřizuje formu proměnlivosti, excelentnost reprezentativnosti a kontinuitu dezintegraci. […] Říci, že tato korupce pramení pouze z diverzity, nestačí. Přesnější je říci, že pramení ze snahy vnutit diverzitu jako morální absolutno ve světě poznamenaném biologickou nerovností. Lidé nejsou zaměnitelní. Rasy si nejsou rovné. Pohlaví nejsou stejná. Každý pokus předstírat opak vede k systémům, které odměňují neschopnost, trestají vynikající výkony a obrací spravedlnost naruby. Spravedlivý člověk je odmítán ve prospěch těch, kteří nejsou způsobilí; talentovaní jsou odsunuti, aby se povznesli průměrní. Tímto způsobem se diverzita stává nikoli oslavou rozdílů, ale válkou proti jakémukoli rozlišování. […] Existují lidé, kteří tvrdí, že národ není nic jiného než soubor institucí. Kdyby to byla pravda, pak by i národ byl prázdný. To však není pravda. Národ není jeho byrokracie, ani trh, ani žádná jiná abstrakce odtržená od konkrétní reality lidí, kteří jej obývají. Je to lid, jednota krve, paměti a formy. Instituce existují, aby sloužily životu tohoto lidu, ne naopak. Když instituce již neslouží, když spíše korumpují než chrání, stávají se nástroji národního rozpadu. Lze je znovu vybudovat. Lid nikoli. […] Tam, kde se šíří diverzita, se tato pouta rozpadají. Důvěra upadá, občanská participace slábne, společný cíl se rozpadá a společnost sama se začíná rozpadat. Člověk nezemře za korporaci. Nebude se obětovat za vládu, která není jeho. Nebude investovat do budoucnosti, která je mu cizí. Jak se národ proměňuje v tržiště a občan v zákazníka, politické těleso chátrá. Výsledkem není harmonie, ale nesmiřitelná a nekonečná atomizace. Starověcí političtí myslitelé chápali to, na co moderní byrokraté zapomněli: že v jednotě je síla a že podobnost je základem jednoty. S rostoucí genetickou blízkostí roste i sociální soudržnost. Nejde zde o názor, ale o vědu. Teorie genetické podobnosti potvrzuje to, co tradice věděla odjakživa: lidé jsou nejaltruističtější vůči těm, kteří jsou jim podobní. Rodina je vzorem veškerého společenského řádu. Čím více se lid přibližuje spřízněné skupině, tím je schopnější vytvořit spravedlivou a uspořádanou společnost. V tomto světle není divu, že nejstabilnější a nejspokojenější společnosti jsou také nejvíce homogenní. A není náhodou, že s rostoucí rasovou heterogenitou rostou i rozdělení, konflikty, neštěstí a tím i úpadek. Asimilace tento problém vyřešit nemůže, neboť kultura spočívá na hlubších základech. Společné zvyky se lze naučit, ale společné instinkty nikoli. Společnost může naučit cizince napodobovat její vnější podobu, ale nemůže je naučit vibrovat stejným vnitřním rytmem. Diverzita tedy není síla. Je to křehkost. Je to ztráta posvátného pouta mezi vládcem a vládnutými, mezi sousedy, mezi minulostí a budoucností. Je to stav entropie, v němž nic nevydrží, nic nedrží pohromadě a nic nezůstává. Zachovat národ znamená zachovat možnost smyslu, paměti a transcendence. Přijmout diverzitu znamená vzdát se toho všeho ve jménu falešného universalismu. Úkolem, který před námi stojí, není inkluze, ale obnova. Ne správa, ale obnovení. Musíme si uvědomit, že účelem společnosti není odrážet chaos světa, ale budovat z něj řád. Aby byl národ silný, musí být nejprve sám sebou. A aby byl sám sebou, nesmí se stát světem.

Pro celý článek (v angličtině) rozklikněte zde ➡️https://t.me/ListyOsy

Thomas Sewell je jedním z vůdců australského nacionalistického hnutí. Je známý pro své spojení s dalšími významnými australskými nacionalisty a pro to, že se postavil proti měnící se demografii Austrálie. V tomto neodvysílaném rozhovoru s Toddem Sampsonem v pořadu Mirror Mirror – Love and Hate vysvětluje své názory. K interview Sewell napsal: „Toto je veškerý záznam, který se nám podařilo zaznamenat ze čtyřhodinového rozhovoru. Zdá se, že ani za ty čtyři hodiny se jim nepodařilo zmanipulovat ani pár úryvků, aby prosadili svou protibělošskou agendu a démonizovali náš racionální pohled na svět. Užijte si asi 25 minut z pořadu Mirror Mirror – Love and Hate, které jste nemohli vidět.“ Anglicky znalým rovněž doporučujeme dokumentární snímky Summer nationals 2025 a Winter nationals 2025, na kterých se Thomas Sewell podílel. Po událostech v Bondi se Sewell a jeho spolubojovníci stávají terčem státních represí na základě gumových zákonů, které nemají v západním světě obdoby. ➡️https://t.me/ListyOsy

Greg Johnson - Bělošský nacionalismus je nevyhnutelný

Bělošský nacionalismus je nevyhnutelnou reakcí bělochů na etnické čistění v jejich vlastních zemích. Většina lidí samozřejmě není natolik obhroublá, aby otevřeně vyzývala k etnické čistce bělochů, takže namísto toho užívá eufemismů jako „rozmanitost“ či „multikulturalismus“. Kdykoliv se ovšem nějaký podnik, církev, škola nebo čtvrť stává „rozmanitější“ nebo „multikulturnější“, vždy to jednoduše znamená méně bělochů a více nebělochů. […] Protože rozmanitost není nic jiného než nahrazování bělochů barevnými, tj. etnické čistění, a protože všechny přední instituce naší společnosti rozmanitost aktivně prosazují, reakce zjevně byla nevyhnutelná. K docenění této skutečnosti ani nemusíme zacházet do argumentů pro nebo proti rozmanitosti. Nemusíme mluvit o biologii, dějinách, sociologii nebo ekonomice. Nemusíme zjišťovat, na které straně se nachází pravda – to vše může přijít až potom. Prozatím nám postačí pochopit, že jakmile získají běloši – stejně jako každý jiný živočich – pocit, že jsou napadeni, budou se bránit. Když si běloši uvědomí, že čelí útoku proti své skupině, význam ostatních politických témat, a to včetně těch nejkontroverznějších, v porovnání s tím značně vybledne. Na důrazu naopak nesmírně získá to, co máme společné, tedy naše rasová a etnická identita i terč na zádech, který je naší pevnou součástí, jelikož jej nijak nemůžeme odstranit. […] Bělošský nacionalismus je politika identity pro bělochy, která se nutně začne rozvíjet všude tam, kde se z kdysi bělošských společností budou stávat společnosti multirasové. Vymizí teprve s nahrazením multirasového uspořádaní rasově a etnicky homogenními bílými společnostmi. […] Evropa je kolébkou naší rasy a až do období po 2. světové válce byla také její exkluzivní domovinou. Jelikož na ni tedy žádná jiná rasa nemůže vznést oprávněný nárok, neexistuje ani žádný dobrý důvod, proč by evropské národy neměly všechny Neevropany z kontinentu odstranit. V případě USA a dalších zemí založených evropskými osadníky si spravedlnost žádá jisté kompromisy se zbytky původního obyvatelstva a potomky černých otroků, v ideálním případě v podobě vzniku autonomních domovin pro tyto skupiny. […] Tak či onak však můžeme označit bělošský nacionalismus za nevyhnutelný, protože už dnes existuje, jakkoliv jeho konečný triumf zůstává nejistý. Nedovoláváme se totiž nějakého pseudovědeckého výkladu nevyhnutelnosti chodu dějin jako marxisté. A přestože mnozí z nás čerpají inspiraci z tradicionalistického či spenglerovského cyklického chápaní dějin, považujeme také za svou povinnost za zlatý věk bojovat, nikoliv se poddat úpadku nebo spoléhat, že nějaké neosobní historické síly vykonají naši práci za nás. Na počátku je bělošský nacionalismus stejně nevyhnutelný, jako když bitý pes konečně pokouše svého trýznitele. Následně už však zůstává vítězství jen tak nevyhnutelným, jakým jej učiníme. Najdou se však dobré důvody k optimismu: rasová a etnická rozmanitost v rámci jedné společnosti bývá totiž zdrojem nejednoty, konfliktů a smazávání zřetelných identit. Protibělošské etnické čistění lze udržovat v chodu jedině pomocí lží a morálního vydírání – a když tyto nestačí, tak i zastrašování a nepokrytého násilí. Skutečnosti se lze vysmívat do obličeje poměrně dlouho, dokud ovšem účet platí někdo jiný. Nakonec ale multikulturní režimy přicházejí následkem rozdělení a chaosu o svou sílu a časem kvůli pavučině lží a porušeným slibům také o svou legitimitu. Na rozdíl od nich může bělošský nacionalismus, který je v souladu s realitou, časem jedině posilovat, protože si uvědomujeme, že tato síla pramení z jednoty. Poroste i naše důvěryhodnost – vychází totiž z toho, že mluvíme pravdu. A protože nejpádnější důkazy naší nadřazenosti přinese nakonec systém sám, bude bělošský nacionalismus z chřadnutí systému čerpat sílu. Nakonec se náš vzestup a jejich pád v jednom bodě protnou – a až naše rostoucí moc převýší jejich ochabující schopnost nás kontrolovat, zvítězíme.

Pro celý článek rozklikněte zde ➡️https://t.me/ListyOsy

Mark Collett – Pád západního člověka

Západní člověk je pouhým stínem svého dřívějšího já: jeho mysl je zotročena, tělo oslabené, duch zkažený a odvaha a statečnost, jimiž se kdysi vyznačoval, radikálně poklesly. Západní civilizace a všechny její úspěchy kdysi budily ve světě úctu, přesto se však Západ nachází uprostřed morálního a společenského úpadku. Kniha Pád západního člověka vysvětluje fungování lidské mysli a to, jak lze lidi přesvědčit o čemkoli, jakmile dojde k oslabení jejich schopnosti uvažovat a zlomení jejich pevné duševní odolnosti. Nepřátelé Západu využili těchto poznatků k tomu, aby hráli lstivou a rozdělující hru, která podkopala společné hodnoty a soudržnost západní společnosti. Pád západního člověka podrobně popisuje, jak byly sociální struktury, které formovaly generace západních lidí, oslabeny a odstraněny, aby se západní společnosti zabránilo v uchování její kultury a tradic. To vedlo ke zničení silných a soudržných západních komunit a k jejich rozpadnutí na nesourodé skupiny jednotlivců, kteří se zajímají pouze o hédonismus a sobecké zájmy. Je však ještě čas na nápravu. Zjistěte, jak se západní člověk může těmto útokům postavit, znovuobjevit své kořeny a získat zpět to, co mu od narození náleží. [...] Cílem této knihy je nastínit v hrubých rysech a ilustrovat širší trendy v západní společnosti. Je napsána na pozadí skutečnosti, že západní civilizace se nachází na pokraji kolapsu a západní člověk se ve své vlastní zemi rychle stává menšinou. Tyto skutečnosti nejsou předmětem diskuse ani podrobného rozebírání, neboť stačí se podívat na demografická data nebo sledovat zpravodajství, aby bylo zřejmé, jak dramaticky se rasové a kulturní složení Západu v posledních několika desetiletích změnilo. Tato kniha se nesnaží kráčet po typických a vyšlapaných stezkách, které byly probrány už mnohokrát. Tato se kniha nesnaží svalit vinu za úpadek Západu na přistěhovalce, ale spíše na změny, které ovlivnily západního člověka a způsobily rozpad západní společnosti. Přistěhovalectví samozřejmě vede k demografickým problémům, jak již bylo zmíněno – ale není to v první řadě přistěhovalectví, co rozvrátilo západní společenství. Místo toho se tato kniha snaží analyzovat, jak se západní člověk odchýlil od správné cesty a ztratil směr. Snaží se analyzovat duševní stav západního člověka a ukázat, jak nepřátelé Západu nenápadně ovlivnili západní psychiku. Tato kniha odhaluje způsoby, jakými byly západnímu člověku opakovaně vnucovány negativní vlivy a degenerace a jak byly využívány k podkopávání kdysi soudržných společností. Tato kniha používá ilustrativní citáty a příklady k znázornění úpadku, který byl Západu vnucen; existuje však tolik příkladů, že jejich výčet by byl příliš rozsáhlý. Čtenář má možnost a je povzbuzován k tomu, aby uplatnil zde uvedenou logiku a našel si vlastní příklady, které snadno zapadají do rámce argumentace. Kdyby se někdo pokusil uvést každý jednotlivý příklad, zaplnilo by to desítky knih – a abychom citovali Shakespeara: „Stručnost je duší důvtipu“. Stejně tak se tato kniha nezabývá výčtem jmen osob, které tuto zvrhlost v západní společnosti prosazovaly. I to by bylo neplodné a snadno by to naplnilo desítky knih. Čtenáře opět vybízíme, aby si sám zjistil, kdo jsou „nepřátelé Západu“. Účelem této knihy je analyzovat způsoby, jakými byl západní člověk sveden na scestí a ztratil směr, a také to, jak byly struktury, které kdysi držely západní společnost pohromadě, podkopány, narušeny nebo zvráceny. […] Aby se však západní člověk mohl znovu vzchopit, musí odhodit okovy, které mu byly nasazeny nepřáteli Západu. Odpor začíná změnou myšlení; západní člověk musí nejprve rozbít mentální řetězy, které mu byly nasazeny, a osvobodit se z mentální klece, ve které byl uvězněn. Tato změna myšlení začíná u každého z nás. […] Vykoupení západního člověka je možné, ale pokud má toto vykoupení přijít, musí přijít brzy. Vykoupení západního člověka začíná u vás.

➡️https://t.me/ListyOsy

David Duke – Moje probuzení

Moje probuzení je práce napsaná v autobiografické formě. Je to příběh mé cesty k rasovému porozumění, která má svůj počátek uprostřed 60. let v době, kdy jsem byl mladým mužem. Většinu základů svých znalostí jsem získal na konci zmíněného desetiletí, ale během posledních 30 let se mé rasové vědomosti o mnoho prohloubily. Od 60. let se staly dostupnými mnohé vědecké a politické materiály. V líčení mé cesty k porozumění se snažím čtenáři vtisknout dojem, že všechny mnou citované materiály byly v 60. letech dostupné. Do příběhů z této doby vkládám současná data a dokumentaci tak, aby měl čtenář výhodu získání nejnovějších poznatků. I z důvodu ucelenosti a uspořádání se část II a III soustředí na základní oblasti poznání v daném čase, zatímco v životě se získané znalosti tak elegantně rozškatulkovat nedají. Také nechci opominout fakt, že když píšu „objevil jsem“ nebo „zjistil jsem“ – nenárokuji si žádné ocenění za originální objevy, protože mé vědomosti vychází z nespočtu autorů a jejich knih i článků. Jsem jejich dlužníkem, stejně jako jsem dlužníkem mnoha mých příznivců a přátel, kteří mi pomáhali vzdělávat se předáváním poznatků a vědomostí získaných jejich vlastním probuzením. Shromažďuji, organizuji, analyzuji a komentuji materiály vědců a spisovatelů od starověku až po současnost. Tato kniha může být v rozporu s mnoha názory, které čtenář v současnosti má. To je důvod, proč uvádím mnoho citátů významných autorit, místo abych se o nich jen zmiňoval. Vypovídají mnohem silněji než já, proto je odsazuji a zvýrazňuji tučným písmem. Pokud je to v kontroverzní židovské otázce možné, záměrně v první řadě používám citace a dokumenty ze židovských zdrojů. Vyzývám vás k jejich pečlivému prozkoumání, protože vás ohromí. Při popisu mého probuzení v rasových záležitostech vám nabízím pohled na skutečný svět, který je médii zamlžován. Může být vědeckým a přirozeným základem pro přežití našich lidí a nasměrováním pro jejich evoluční cestu ke hvězdám. […] Znát pravdu je vzrušující i tíživé zároveň. Když se my, lidé dobré krve, dozvíme o krizi našich lidí, víme, že z tohoto boje nemůžeme utéct. Najednou se z toho stane nejdůležitější věc v našem životě, protože víme, že za všechno vděčíme svým genetickým předkům – za své chování i talent, za své milované rodiny, i za samotnou naší existenci. […] Naši lidé stále mají neuvěřitelnou sílu a obrovské bohatství. Jsme jako tygr se zavázanýma očima, trápený myší. Tato kniha mu šátek z očí strhává. To, co naše lidi drží dole, je jen nedostatek znalostí. Když se dozví pravdu, najdou odvahu podle ní jednat. […] Překvapující fakta z této knihy už nesmí znát jen hrstka lidí. Mohou a musí být známa každému. […] To všechno tady je. Zdokumentoval jsem skutečnosti tohoto světa, poznané během víc než 30 let čtení, poslouchání, analyzování a aktivismu. Teď tyto zásadní informace musíme všichni šířit. Pravda je silná – silnější než moc prezidentů i premiérů, parlamentů i kongresů. V konečném důsledku je pravda silnější než pochodující armády, protože armády se skládají z lidí, a ti jsou na pravdu citliví. Pravda, pokud je šířena, je mnohem přesvědčivější než snadno vyvratitelné lži židovských médií. To je ten důvod, proč síly organizovaného židovstva tak tvrdě prosazují takzvané „zákony proti nenávisti“, zavírají disidenty a snaží se filtrovat a cenzurovat internet. Ví, že svoboda projevu odhaluje jejich pokrytectví, takže nemají jinou možnost, než se snažit nestydatě potlačovat pravdu a věznit ty, kdo ji hlásají. […] Nacházíme se v bitvě o mysli lidí, bitvě, která rozhodne, zda naše dědictví přežije, nebo bude odsouzeno k záhubě. Říkáme pravdu za naše přežití. Za naší svobodu. Za naší cestu ke hvězdám. Jak kdysi prohlásil George Orwell: V časech všeobecné lži je pravdomluvnost revolučním činem. Nechť začne revoluce.

➡️https://t.me/ListyOsy

Martin Sandberger (17. srpna 1911 – 30. března 2010) byl německý SS-Standartenführer, velitel Einsatzkommanda 1a a velitel bezpečnostní policie a SD v Estonsku. Během druhé světové války působil na východní frontě jako velitel rámci Einsatzgruppen, kde řídil protipartyzánské operace. Po roce 1945 byl v Norimberku odsouzen k trestu smrti, načež mu byl trest zmírněn a po letech byl propuštěn. K druhé světové válce se Sandberger vyjadřuje: „Nikdy jsme v této válce nechtěli bojovat; byla nám vnucena Anglií, která nás z ní nechtěla pustit. Amerika nebyla naším nepřítelem, ale Roosevelt dal jasně najevo, že nebude přítelem Německa. […] K válce s bolševismem mělo jednou dojít, naše rozvědka naznačovala, že se chystají na nás zaútočit, a my jsme na ně udeřili jako první. […] Pevně věřím, a jeden přeběhlík mi to řekl, že Stalin plánoval invazi do celé Evropy, jakmile se Anglie a my oslabíme, vždycky bylo cílem bolševiků mít světovládu.“ ➡️https://t.me/ListyOsy

81 let po nejkrvavějším konfliktu dějin nás tyto dny nutí k hluboké reflexi nad tak honosně oslavovaným, takzvaným „osvobozením“. Je však nutné se ptát: Od čeho jsme vlastně byli osvobozeni? Do čeho jsme byli osvobozeni? Je skutečně důvod k oslavám? V těchto dnech evropské národy ve svém stockholmském syndromu otrocky oslavují z východu přicházející desetiletí bolševického zemljankového despotismu pod egidou strachem vybičovaného znásilňujícího kanónenfutru vládnoucí židobolševickou klikou, a ze západu plutokratickou demokraturu podněcovanými šiřiteli „svobody a demokracie“ pomocí terorbombardování až do poslušnosti. Právě za těchto okolností se po celé Evropě slaví výročí konce druhé světové války, ale vypadají snad naše země, že jakkoliv vyhrály nebo byly osvobozeny? Za okolností, kdy byl osud evropských národů rozdělen ve hře mocných, která učinila z Evropy zbídačené kosmopolitní tržiště, místem bojiště několika navzájem soupeřících frakcí o konečnou světovládu až do dnešního dne? Evropa udržovaná v poddanství pod tím či oním mocenským centrem, nejvíce patrném v mytologizování a připomínání konce války dle přechodných sympatií k jedné nebo druhé frakci „osvoboditelů“? Podíváme-li se na ubohou Evropu dneška, podíváme-li se na to, co přineslo přes 80 let takzvaného „vítězství“, kdy v našich vlastních zemích dochází k všeobecnému úpadku, nejhorší formě zotročení, pádu společenského řádu, pádu otčiny, sebevražednému kultu zániku mezi hordami cizinců, kdy Evropan nemůže být sám sebou a začíná pociťovat, že mu přestává patřit jeho vlastní země i fyzicky, zatímco žije ve strachu z represí při vyjádření nesouhlasu. To vše probíhá zatímco zrádní volení zástupci – příhodně posvěceni „osvoboditeli“ – připravují jeho biologický zánik a pošlapávají odkaz jeho předků. Tento stav ilustruje absurditu tvrzení o „vítězství“ a „osvobození“. Historik David Irving kdysi prohlásil: „Kdyby všichni padlí spojenečtí vojáci mohli dnes vidět své země, odložili by zbraně a bojovali po boku Němců.“ Evropanovi je předhazováno oslavování nových pánů pod symbolem pěticípé hvězdy jak východních bolševiků, tak západních plutokratů, které je symptomatické pro chorobný stav „osvobozených“, kteří jsou paralyzováni komplexem oběti a věčného trpitelství, namísto toho, aby byli naplněni plameny vlastních obrodných ideálů. A tak „osvobozenému“ Evropanovi již není co nabídnout, je určen k pomalé likvidaci, k odsunutí na smetiště dějin. Ani není vhodné mu něco velkolepého a vznešeného nabízet. Vítězové si Evropu rozdělili a není v jejich zájmu, aby se Evropan zbavil okovů a opět si určil vlastní směr a osud. Naposled kvůli tomu vítězové srovnali Evropu se zemí. Celá druhá světová válka byla vyvolána a vybojována, protože mocenské kliky nemohly tolerovat svébytnou Evropu pod vedením Třetí říše, která jako jediná mohla zlomit jejich světovládu, a tím nastolit přirozený řád ve světě. Stephen Goodson píše: „Právě tato událost vyvolala druhou světovou válku - Rothschildové si uvědomili, že univerzální replikace německého státního bankovního systému bez lichvy by trvale zničila jejich finanční říši zla. […] Toto je důvod jak a proč začala druhá světová válka a toto také vyvrací výmysl o německé vině. Od roku 1939 sice Německo učinilo nejméně 28 známých pokusů o mír bez podmínek, ale všechny byly odmítnuty. Následná vynucená válka vyústila ve vítězství mezinárodních finančníků a v porážku a zotročení obyvatel Evropy a vůbec celého světa.“ Vizi o společné evropské budoucnosti podtrhuje fakt, že za Třetí říši bojoval přes milion dobrovolníků z osmadvaceti různých evropských zemí (a dokonce více Čechů, než kolik jich kdy v doložitelném počtu bojovalo za spojenecké armády), tvořící největší fungující mezinárodní armádu na světě. Rudolf Jičín píše: „Za války nikdo nevěřil nacistickému propagačnímu heslu, že německý voják bojuje na všech frontách za Evropu. A přece to byla pravda. S Němci prohrála i Evropa.“ Věčná památka patří těm „neosvobozeným“ obráncům Evropy, kterým byla tato válka vnucena. Boj pokračuje! ➡️https://t.me/ListyOsy

Kerry Bolton – Globální systém dluhového financování

Velká část světa prochází periodickou dluhovou krizí, přičemž řešením, které požaduje levice a ortodoxní finanční poradci (často mylně označovaní jako „pravice“), je vyvlastnění soukromého majetku, respektive „úspory“. Obě opatření jsou zastaralá, neúčinná a v konečném důsledku destruktivní. Systém, na němž je založena finanční, a tedy i ekonomická a sociální struktura většiny států, je systém dluhového financování. Tento systém byl vytvořen ve prospěch takzvaných „tvůrců peněz“, ale je ze své podstaty chybný. Marx sice tvrdil, že kapitalismus obsahuje zárodky své vlastní zkázy, ať už z nevědomosti, nebo z vypočítavosti, ale chybu v systému nesprávně identifikoval jako soukromé vlastnictví a obhajoval zrušení soukromého vlastnictví, místo aby se zabýval příčinou: systémem dluhového financování fungujícím prostřednictvím lichvy (úsury). Dokonce i sovětský blok se částečně zhroutil kvůli horám dluhů vůči mezinárodním bankám. Paraziti mají tu vlastnost, že nakonec zničí svého hostitele a buď se přesunou k jinému hostiteli, nebo se sami zničí. Finanční systém, v jehož rámci funguje velká část světa, je ze své podstaty parazitický, a proto je nejen destruktivní, ale i sebedestruktivní. Byl to Marx, kdo řekl, že kapitalismus obsahuje zárodky své vlastní destrukce: „Kapitalistická výroba plodí s neúprosností přírodního zákona svou vlastní negaci. Je to negace negace.“ Přesněji však lze říci, že systém dluhového financování obsahuje zárodky své vlastní zkázy. Jelikož je v podstatě parazitický, nemůže dělat nic jiného, než se obrátit proti sobě, když hostitel vykrvácí. […] Systém dluhového financování je parazitický ve smyslu braní, aniž by hostiteli cokoli pozitivního vracel. Hostitelem je národní stát, jednotlivec, rodina, podnikatel, zemědělec, komunita a svět. Zatímco vysvětlování ekonomie se věnují celé obory a profese, způsob, jakým funguje finanční systém, a způsob, jakým lze odstranit jeho vrozené nedostatky, je poměrně jednoduchý, ale málokdy vysvětlený. Fundamentální otázka zní: Jestliže soukromá banka může vytvářet a poskytovat úvěr jako ziskovou komoditu účtováním úroků, proč by vláda nemohla vytvářet svůj vlastní úvěr jako veřejnou službu a čistě jako prostředek směny zboží a služeb, aniž by se zadlužovala přemrštěnými úroky? Úvěr a měna mají být pouze pohodlným způsobem obchodování, namísto výměny pytle brambor za pytel mouky apod. Právě proto, že se úvěr stal výsadou soukromých bank namísto vlád jednajících jménem národa, vysává úrok z úvěru půjčeného na dluh skutečné peníze vytvořené ze skutečné výroby z oběhu a umožňuje, aby je lichváři znovu půjčovali na úrok, a tak proces pokračuje, přičemž dluh stále narůstá, s finančními rozmachy a krachy. […] Kromě toho se úroky zvyšují, protože na splacení úroků z předchozích půjček je třeba brát půjčky na úrok. […] Právě parazitická povaha bankovního systému financovaného na dluh je příčinou zločinného jevu „chudoby uprostřed hojnosti“. Nejdramatičtěji se to v západním světě projevilo během Velké hospodářské krize. Lidé najednou nezlenivěli a neodmítají pracovat, vyrábět, pěstovat plodiny nebo chovat dobytek. Avšak kvůli nedostatku kupní síly - peněz a úvěrů - způsobenému tím, že obchodní banky musely kvůli diktátu newyorské Federální rezervní banky odvolávat své úvěry, nebylo dostatek kupní síly na spotřebu produkce. Nejnázornějším příkladem toho byl státem nařízený požadavek, aby zemědělci zlikvidovali svou úrodu a hospodářská zvířata, zatímco masy lidí hladověly, protože na nákup produkce nebyla k dispozici kupní síla. Stručně řečeno, lidé hladověli, zatímco potraviny byly ničeny. Zemědělci vzali své rodiny a jednoduše odešli od své půdy, protože si nemohli dovolit splácet úroky z hypoték bankám.

➡️https://t.me/ListyOsy

Léon Degrelle – Kdo byl Hitler?

Kdo byl ten Hitler, o němž ani po desítkách let nikdo přesně neví, zda jeho ohořelé ostatky ještě existují a kde mohly skončit? Co byl tento muž, který rozvrátil svět a navždy změnil jeho osud? Jaký byl jeho charakter? Jaké byly jeho vášně? Co si myslel? Co se odehrávalo v jeho srdci? Měl vůbec nějaké? A jaký byl jeho vnitřní myšlenkový pochod až do dne, kdy si sto metrů od vítězných Rusů prostřelil hlavu? Znal jsem ho, znal jsem ho deset let, znal jsem ho zblízka ve chvíli jeho slávy, ve chvíli, kdy se kolem něj zhroutil vesmír jeho děl a jeho snů. Vím to. Vím, kdo to byl: politický vůdce, válečný vůdce, člověk, on sám. Je opravdu příliš jednoduché spokojit se s tím, že se nehoráznostmi přikrývá kůže mrtvého poraženého muže, že se o něm říká, píše, vymýšlí cokoli s jistotou, že veřejnost přijme cokoli, pokud to doplní představu, kterou si o Hitlerovi vytvořila - představu zrůdy! - a také jistotu, že ti vzácní svědci, kteří by mohli vysvětlit, že takový nebyl, budou mlčet, aby nebyli okamžitě zavřeni do stejného potupného pytle jako mrtvý Hitler. Všechno, co může veřejnost vyprávět, nebo všechno, co by jí člověk mohl vyprávět, mě nechává naprosto lhostejným. Důležitá je pravda, a tu já znám. Kromě toho je třeba imbecility mas, aby uvěřily, že muž, který za sebou táhl stamilion Němců, pro nějž zemřely miliony mladých mužů, byl jen jakýmsi Sardanapalem nebo Neronem, který od rána do večera pije krev z kohoutku své hlouposti. […] Hitler byl prostý, velmi dobře upravený. […] Zemřel, aniž by po sobě zanechal jediný haléř. Pro něj tento problém osobních statků, osobních peněz, vůbec neexistoval. Jsem si jist, že v posledních letech svého života na ně ani jednou nepomyslel. […] Svého psa miloval. Během první světové války mu někdo psa ukradl. To byl jeden z největších smutků jeho mládí. Ano, tak to bylo. Znal jsem Blondi, jeho psa posledních let. To hodné zvíře vedle něj kráčelo po prknech jeho bunkru, jako by si i ono uvědomovalo tragické eventuality ruské fronty. Hitler ji kolem půlnoci sám připravil krmení a nechal přítomné návštěvníky, aby šli nakrmit jeho společnici. […] Jakkoli byl sentimentální život - tak málo známý - vůdce Třetí říše halucinační, ve skutečnosti zabíral spíše nevýznamnou část jeho existence. To, na čem pro něj záleželo, byl skutečně výhradně jeho veřejný boj. Z politického hlediska nikdy žádný člověk na světě nepozvedl národ tak jako Hitler. […] Lidé ho volili, protože ho chtěli volit. Nikdo je k tomu nenutil. Nikdo je neovládal. […] Hitler je vyvedl z hospodářské stagnace. Vrátil do práce miliony zoufalých nezaměstnaných. […] Ale především - a na to se dnes už docela zapomíná, to byl hlavní Hitlerův úspěch, který politicky změnil Evropu - smířil masy pracujícího lidu s otčinou. Mezinárodní marxismus - a různé kosmopolitní vlivy - za padesát let všude oddělil lid od národa. […] Skutečné vítězství - trvalé a definitivní -, které Hitler získal nad marxismem, bylo toto: smíření nacionalismu se socialismem, odkud pochází název nacionální socialismus, vlastně nejkrásnější název, jaký kdy mohla jakákoli strana na světě nést. […] Hitler zmizel, demokratický svět se ukázal jako neschopný vytvořit v politické a sociální oblasti něco nového, nebo dokonce opravovat věci staré. Marně se snažil znovu vzkřísit staré vyhublé koně z předválečné doby, padali na zem zablácení. Demokratický mýtus starého střihu, požárnický, krkolomný, neschopný, sterilní, je jen balónek se sto prázdnými hlavami, který už nikoho nemystifikuje, nikoho nezajímá, a dokonce rozesmívá i mladé. Kdo se ještě zabývá starými stranami a jejich starými zdiskreditovanými a zapomenutými floskulemi? Ale Hitler, Mussolini, kdo na ně kdy zapomene? […] Opona dějin se může nad Hitlerem a Mussolinim spustit, jako se spustila nad Napoleonem. Trpaslíci na tom nic nezmění. Velká revoluce dvacátého století už proběhla.

Zdroj: Degrelle, L. (2019). Hitler for a thousand years (anglické vydání). Ostara Publications, str. 119 – 121, 127 – 128, 182 - 183. ➡️https://t.me/ListyOsy

Marián Magát – Prípad Rudolfa Hessa, posla mieru

Rudolf Hess [26. dubna 1894 – 17. srpna 1987] bol zástupca Adolfa Hitlera a šuškalo sa i o jeho postavení ako vodcu po Hitlerovi. Hess však mal v dejinách zohrať inú, veľmi dôležitú úlohu. Mal vyjednávať mier s Anglickom potom, ako Anglicko vyhlásilo vojnu Nemecku čoby spojenec Poľska. Hitler vojnu s Anglickom nikdy nechcel, avšak tú rozpútalo práve Anglicko samotné po nemecko-poľskom konflikte. Hitler považoval Angličanov za príbuzný národ, ktorý si veľmi vážil a cenil jeho kvality. Jeho ponuky mieru Anglicku, ktoré zdôrazňoval vo svojich prejavoch a na verejnosti v Nemecku, sa dostávalo pozornosti i tlačenou formou v podobe kníh ako napríklad Hitlers Versuche zur Verständigung mit England z roku 1940 (Hitlerove pokusy o porozumenie s Anglickom). Avšak jeho žiadosti o mier nepadli na úrodnú pôdu. A tak sa Rudolf Hess podujal na misiu, ktorá mala priniesť nielen Nemecku, ale i Európe, mier. Hess sa podujal na mierovú misiu, ktorá zahŕňala plán odletu do Anglicka, ktorý sa niekoľkokrát kvôli komplikáciám odložil, ale napokon sa uskutočnil 10. mája 1941, a to na stroji Messerschmitt Bf 110. Na mieste sa chcel stretnúť s veľmi vplyvným človekom, ktorý mu bol celé roky blízky a veril, že vďaka nemu sa podarí zjednať mier. Bol to vojvodca Douglas Hamilton. Keď sa Hess potom, ako mu došlo palivo, zrútil, bol na mieste zatknutý. Keď sa ho pýtali na dôvody jeho misie, odpovedal: „V duchu stále vidím ako v Británii, tak i v Nemecku, nekonečnú radu detských rakví a za nimi plačúce matky. A potom zase rakvy matiek, pri ktorých sú hlúčiky ich detí.“ Dodnes sa vedú spory o tom, či tak jednal na príkaz Hitlera, alebo aspoň s jeho požehnaním. […] Dôležité však je, že už i historici hlavného prúdu ako Keegan pripúšťajú, že Hitler o mier usiloval. Hitler chcel mier s Anglickom, navzdory oficiálnej propagande o jeho svetovláde. Hitler dal neskôr, podľa plánu – ak misia zlyhá – osobu Hessa vymazať zo všetkých dokumentov. Zaiste mu to nebolo zaľahko, keďže to bol práve Hess, zástupca Vodcu (Stellvertreter des Führers), ktorý mu vždy stál po boku v zlých ako i v dobrých časoch. Hess bol väznený v Anglicku celé štyri roky. Bolo mu odopreté čítať dennú tlač a podsúvali sa mu len tie informácie, ktoré ho mali vyviesť z rovnováhy. Inak povedané, bol držaný v informačnom vákuu. Hess však prechádzal cez rozum všetkým psychiatrom a dokázal simulovať stratu pamäti, čo bolo pre jeho väzniteľov ako nočná mora. Mať v rukách Hitlerovho zástupcu, muža č . 2 v Nemecku, a nič z neho nevytiahnuť! Po vojne bol prepravený do Nemecka, kde mal byť obžalovaný a súdený norimberským tribunálom – navzdory tomu, že jeho posledným politickým aktom bol pokus o vyjednanie mieru (!) – ako vojnový zločinec. […] Hess bol nakoniec odsúdený na doživotie za plánovanie „útočnej vojny a za zločiny proti mieru“. Snažili sa mu podhodiť vedomosť o útoku na Rusko, a že sa na tom aktívne podieľal. Áno, presne na to Rusko, s ktorým bola demokracia desaťročia v studenej vojne. Avšak Hess sa v skutočnosti nikdy nezúčastňoval na poradách štábu. Smiešne však vyznie i trest za „zločiny proti mieru“, keďže sám za mier bojoval. Riskoval svoj život a bol si vedomý, že prichádza o možnosť vidieť ešte niekedy svoju rodinu. To všetko položil na oltár obety, aby dosiahol mier. Jeho odsúdenie bolo teda želané a vykonané. […] Faktom však ostáva, že v roku 2013 priznala britská strana, že Hess bol skutočne zavraždený britskou tajnou službou, aby tak nevyšli navonok vojnové tajomstvá. Väzenie, v ktorom strávil zvyšok svojho života zbúrali hneď po jeho smrti a hrob, kde spočívali jeho pozostatky, 20. júla 2011 zrovnali, na tlak evanjelickej cirkvi(!), so zemou, a Hessove pozostatky vysypali do mora. Tak sa končí púť človeka, ktorý chcel presadiť mier. […] Odsúdiť niekoho za zločiny proti mieru a pritom ten niekto sám mier ponúkal a neváhal zaň riskovať vlastný život.

➡️https://t.me/ListyOsy

John Wear – Uspořádání moderního světa

Druhá světová válka byla údajně vedena s cílem zastavit fašistickou agresi a vytvořit demokratické instituce v osvobozených evropských zemích. V pozoruhodně krátké době po skončení války však Sovětský svaz bezohledně podrobil východní Evropu své totalitní kontrole. […] Válka údajně vedená za demokracii a svobodu se pro obyvatele východoevropských národů změnila v noční můru. Konec druhé světové války neúprosně vedl k zahájení studené války. Úhlavní nepřítel Německa během války - Sovětský svaz - se brzy stal nepřítelem všech národů svobodného světa. I po odhalení zlé povahy Sovětského svazu však historici nadále psali, že za rozpoutání druhé světové války nese výhradní odpovědnost Německo. Dějiny píší vítězové a ti dělali vše pro to, aby jejich činy působily dobře. Jak koncem čtyřicátých let slavně prohlásil Churchill: „Dějiny ke mně budou laskavé, protože je hodlám psát já“. Mocné historické zájmy se zorganizovaly tak, aby zmařily a skryly pravdu o počátcích druhé světové války. […] V důsledku toho se historie stala hlavní intelektuální obětí druhé světové války. Na Západě jsou archivy spravovány tak, aby předkládaly verzi historie přijatelnou pro etablovanou autoritu. Dokumenty a fotografie poškozující Spojence z archivů pohodlně zmizely. […] Historici, kteří zpochybňovali oficiální verzi počátků druhé světové války, ohrožovali svou profesní pověst i živobytí. […] Harry Elmer Barnes napsal, že dogma o Hitlerově výhradní odpovědnosti za rozpoutání druhé světové války nemá v moderních dějinách obdoby. Barnes řekl: „Je nepravděpodobné, že by od narození, smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista existoval v dogmatech, názorech a politice nějaký zájem, který by se svou intenzitou vyrovnal zájmu, který se vytvořil kolem tvrzení, že Hitler nese výhradní odpovědnost za vypuknutí války v roce 1939.“ Barnes, který zemřel v roce 1968, nepředpokládal, že se historické zatemňování v souvislosti s holocaustem ještě zhorší. Zpočátku se o údajné genocidě evropských Židů psalo poměrně málo. […] Většina toho, co bylo o příběhu holocaustu napsáno, byla založena především na očitých svědectvích Židů, kteří přežili německé tábory. Síly historického zatemňování se snažily zastrašit německé očité svědky, aby o svých pozorováních v německých koncentračních táborech nepsali. […] Staeglichovo veřejné zpochybnění oficiální verze života v Osvětimi vyvolalo tvrdé represe ze strany německé vlády. […] Německo krátce po vydání Staeglichovy knihy přijalo zákony, podle nichž je zpochybňování jakéhokoli aspektu holocaustu trestné. Podobné zákony byly nakonec přijaty i v následujících zemích: Belgie, Bosna a Hercegovina, Česká republika, Francie, Izrael, Lichtenštejnsko, Lucembursko, Maďarsko, Nizozemsko, Polsko, Portugalsko, Rakousko, Rumunsko, Španělsko, Švýcarsko a Evropská unie. Nabízí se zřejmá otázka: Jaký druh historické pravdy potřebuje trestní sankce na svou ochranu? Historie holocaustu by nepotřebovala trestní sankce na svou ochranu, kdyby byla historicky přesná. […] Tradiční historici a akademici jsou nuceni podporovat příběh holocaustu, aby si udrželi své zaměstnání. Většina historiků píše, jako by všechny aspekty příběhu holocaustu byly dobře zdokumentované a nezvratné. Například jeden historik, který lituje, že revizionismus holocaustu byl postaven mimo zákon, uvádí: „Holocaust je nezpochybnitelným faktem“. […] Příběh o holocaustu je stále více využíván k omezování svobody slova. Moshe Kantor, předseda Evropského židovského kongresu, promluvil na slavnostním ceremoniálu u příležitosti Mezinárodního dne památky obětí holocaustu v Evropském parlamentu v Bruselu 27. ledna 2014. Kantor odmítl argumenty o svobodě projevu v souvislosti s tím, co označil za celosvětové šíření antisemitismu. Antisemitismus „není názor - je to zločin“, řekl. Kantor chce zřejmě kriminalizovat všechny projevy, symboly a gesta, které Židé považují za antisemitské.

➡️https://t.me/ListyOsy

Greg Johnson – Břímě jménem Hitler

Adolf Hitler se narodil 20. dubna 1889. Každoročně kolem dvacátého dubna zažívají nacionalistické weby nevyhnutelnou vzrušenou debatu o Hitlerovi a jeho odkazu. Debatující se zpravidla shluknou kolem dvou pozic, které lze zjednodušeně popsat jako: „Hitler je problém“ a „Hitler je řešení.“ Označit Hitlera za problém fakticky znamená odmítnout nepřijatelné břemeno viny za spoluúčast. Hitler se stal bezkonkurenčně nejvíce nenáviděnou postavou celé naší požidovštělé kultury. Nenávist k Hitlerovi popravdě zůstala posledním morálním hodnocením schvalovaným i moderními morálními relativisty. Máme povolen jediný pevný morální bod: Hitlera coby ztělesněné zlo, kdy všechna menší zla jsou zly proto, že jsou „jako Hitler“ – což v konečném důsledku znamená, že všichni běloši jsou zlí kvůli své spřízněnosti s Hitlerem. Argument „shoďme to na Hitlera“ vypadá asi takto: Kdyby Adolf Hitler nevyvolal 2. světovou válku, nevyvraždil šest milionů Židů a nepokusil se ovládnout celý svět, bělošský nacionalismus by požíval dobrého jména a dost možná i dosáhl hmatatelných politických výsledků. K diskreditaci rasového realismu, eugeniky, striktní imigrační politiky i nacionalismu v očích bělochů na celém světě došlo kvůli Hitlerovi. Má-li tedy bělošský nacionalismus mít sebemenší šanci změnit svět, musíme rituálně odsoudit a zavrhnout Hitlera a všechno, za co se stavěl – spolu s jeho moderními následovníky. Považuji tento argument jak za morálně opovrženíhodný, tak i politicky naivní. Opovrženíhodný, jelikož jde v jádru o pokus podbízet se našim nepřátelům a zavděčit se zabedněncům a hlupákům obětováním věrného Evropana. A nebuďme na omylu: Adolf Hitler byl bez ohledu na své nedostatky věrným bělochem, který bojoval a zemřel nejen za Německo, ale i za celou naši rasu. […] Svalování viny Hitlera je také politicky naivní. Naše rasa se nevydala na cestu do záhuby v momentě zvolení Hitlera německým kancléřem v roce 1933. Problém se datuje mnohem hlouběji do minulosti, ale skutečný obrat se odehrál v 80. letech 19. století imigrací milionů východoevropských Židů do USA, tedy země jednoduše politicky a kulturně neschopné uvědomit si a pochopit rozsah hrozby, kterou to představovalo. […] Kdyby se Hitler nikdy nestal německým kancléřem a i kdyby nikdy nedošlo ke 2. světové válce, Židé by nepřestali prosazovat otevřené hranice; nepřestali by propagovat multikulturalismus, feminismus a obecnou společenskou dekadenci; nepřestali by šířit pseudovědecké popírání existence ras, rasové rovnostářství a integraci; neustali by v ovlivňování našeho politického systému ke službě židovským zájmům na úkor zájmů amerických. A jak to můžu vědět? Protože všechno popsané dělali už dlouho předtím, než se Hitler dostal k moci. […] Židé vytvářejí podmínky vedoucí ke genocidě bílé rasy. Nečiní tak v „sebeobraně“ proti Hitlerově agresi, jelikož stejně jednali, už když byl Hitler řadovým vojínem v zákopech 1. světové války. Ve skutečnosti by se dalo veškeré Hitlerovo jednání označit za sebeobranu vůči židovské agresi – stejné židovské agresi, jaké čelíme v mnohem zostřenější podobě i dnes. […] Svalování viny na Hitlera tak není ničím jiným než jen další podobou sebeobviňování za náš pokračující rasový úpadek. Odvrací pozornost od skutečných pachatelů – bílých zrádců i cizích elementů – a nahrazuje spravedlivé rozhořčení na naše nepřátele demoralizujícím sebeobviňováním a pochybnostmi. […] Bělošští nacionalisté, kteří považují Hitlera za břemeno pro naše hnutí, si musejí uvědomit, že jeho rituální odsouzení u příležitosti jeho narozenin ničemu neposlouží. Hitler je mrtvý, a tak mu nelze ublížit – a oni zůstávají góji určenými k likvidaci. […] Asi tím nejpodvratnějším nakládáním s Adolfem Hitlerem je jednoduše ignorovat veškerou s jeho osobou spojenou nenávist i nekritické uctívání, a namísto toho se k němu postavit objektivně a racionálně – jako ke kterékoliv jiné historické postavě. Budete-li se řídit touto radou, zaručuji vám, že přízrak „Hitlera“ začne pomalu blednout.

Pro celý článek rozklikněte zde ➡️https://t.me/ListyOsy

Jakmile někdo vyjádří skepsi o genocidě evropských Židů, nevyhnutelně se jako důkaz toho, že k ní došlo, uvádějí výpovědi očitých svědků. Dnes se důkazy o tom, že se takzvaný holocaust odehrál dle oficiálního narativu, opírají téměř výlučně o výpovědi očitých svědků, „přeživších holocaustu“. Takové výpovědi očitých svědků se však opakovaně ukázaly jako extrémně nespolehlivé. Historik Hans-Heinrich Wilhelm se o takových svědectvích vyjadřuje: „Svědecké výpovědi se naprosto zásadně liší. Jsou svědci, kteří byli v celé řadě soudů opakovaně dotazováni na tytéž věci a kteří je byli v přímé konfrontaci s dřívějšími prohlášeními nuceni nejen změnit, ale i úplně popřít. Jak povážlivé problémy z toho vyplývají, je nabíledni.“ K problematice holocaustu čtenářům rovněž doporučujeme nově pořízený rozhovor s předním revizionistou holocaustu Germarem Rudolfem s českými titulky zde. ➡️https://t.me/ListyOsy

Emanuel Vajtauer – Životní otázka malého národa

[…] Oněch pět až šest set let, které jsme žili ve středověku v rámci hrdinného období Říše, dalo nám příležitost k mnoha velkým činům. […] V rámci Říše jsme vyrostli na království, které ve své době nemělo soupeře v Evropě. Vydatně jsme se zúčastnili křížových výprav a chránili Říši proti přívalům z východu. Naše srdce bilo tepem evropským, naším organismem proudila evropská kulturní krev, naše čela byla zabydlena duchovními proudy evropskými, naše oči vyšlehovaly vůli evropskou. Byli jsme málo početní, ale byli jsme velkým národem. Obrat nastal, jakmile se evropská jednota počala trhat. Západ se znenáhla osamostatňoval a obracel se zády ke středu Evropy, čelem pak k tajemným a mnohoslibným dálavám oceánským. Každý národ začal pracovat na uplatnění jen svého a nikoli evropského kolektivu. Také my v tom to soumraku evropské jednoty ohmatáváme slepě kořeny svého národního bytí, ohrazujeme je proti všem rušivým živlům, bojíme se o ně a bijeme se za ně. Za Říše jsme se plnili hrdostí a vůlí k činu, za národnostního rozpadu Evropy jsme se prolínali úzkostí o sebe a svůj drahý jazyk. Staletí trvá tento pochod Evropy k vyhraněným národnostem a staletí trvá naše proměnlivá a aprílová existence, kdy si více a více uvědomujeme svou malost v zápolišti jednotek národních jen do sebe soustředěných, na které se Evropa roztříštila. […] Éra samostatných národů prospívala jen národům velkým. Jen ty mohly uplatnit svůj pól činu, zatímco malé národy cítily svou bezmocnost, a energii svého myšlení stravovaly v obavách o svou národní existenci. Ale osud malých národů hrozí postihnout i národy velké. Mezinárodní rychlíky, neznající hranic, letadla, smršťující celé kontinenty v jedno velké území, potřeba mnohých a různorodých surovin, jež je nutno hledat po celém světě, to vše a mnoho jiných okolností k tomu činí z dřívějších států velkých státy malé. Vývoj válečné techniky dovede i velký stát vyřídit v několika týdnech, jako jsme to zažili na Francii. A k tomu přistupuje vznik velmocí, jež možno nazvat kontinentálními. Je to na jedné straně téměř soběstačný kontinent Severní Ameriky, spojený více méně v jeden politický útvar s jedinou mocnou kontinentální vůlí, na druhé straně kontinent eurasijský, představovaný Sovětským svazem, rovněž soběstačný a rovněž ovládaný jedinou vůlí. Mezi těmito giganty je každý jiný útvar malý. Dřívější velké evropské státy pociťují neodvratnou nutnost spojit se rovněž v jeden kontinent, který má všechny jeho obyvatele zbavit hrozícího komplexu méněcennosti. Jedině toto spojení odvrátí od nich nebezpečí, že podobně jako malé státy mohly by přijít jednoho dne o svůj pól činu. Pro nás jsou v tom červánky lepší budoucnosti. Můžeme jen vítat, že se znovu křísí myšlenka velkého kolektivu evropského. Že se znovu mluví o Říši jako o velké rodině národů evropských, spojených stejnou myšlenkou kulturní tradice evropské a stavících si opět společné velké cíle, hodné minulé slávy dynamické pevniny. To jedině nás může zbavit dosavadní nepotlačitelné úzkosti. Jen v této nové evropské jednotě můžeme znovu nalézt ztracený pól národního činu. Evropská jednota je totiž jiná než jednota americká a sovětská. Je to jednota, jež nechce mít nic společného s kosmopolitismem a americko sovětským internacionalismem. Vychází z národa jako jednotky vypěstované Prozřetelností dosud k nepostižitelným záměrům. Její svébytnost je nutno chránit. Spojení má národy posílit, ne rozpustit. Nová Evropa, sjednocená v jediné vůli, ale přitom uchovávající národní svéráznost, to je ta nová a dostatečně prostorná zahrada, v níž borovice našeho národního činu, zbavená obručí malé kádě, najde dostatek půdy pro kořeny a ponese opět svou korunu slavně do výše.

➡️https://t.me/ListyOsy

Jedním z nejnovějších tvrzení, které se používá k tomu, aby se „dokázalo“, že Adolf Hitler byl „ovládán Rothschildy“, je tvrzení, že „Hitler během svého pobytu ve Vídni bydlel v azylovém domě pro bezdomovce financovaném Rothschildy“. To se pak využívá k tomu, aby se naznačovalo nebo prostě bezstarostně prohlašovalo, že „Hitler byl připravován – a ovládán – Rothschildy“, a to jako způsob, jak napadnout Hitlera a nacionální socialismus tím, že byli jaksi „ovládáni Židy“, zatímco ve skutečnosti tito lidé nedokážou přesvědčivě vysvětlit, proč Hitler následně nechal vídeňské Rothschildy drhnout podlahy, zabavil veškerý jejich majetek a požadoval výkupné za Louise de Rothschilda od zbývajících britských a francouzských Rothschildů v Londýně za „největší výkupné v historii“ ve výši 21 milionů dolarů. Londýnský deník uvádí: „Nacističtí úředníci drží barona Louise de Rothschilda ve Vídni jako rukojmí ‚za účelem výkupného‘ [...], který zmizel z dohledu v době, kdy Německo anektovalo Rakousko.“ ➡️https://t.me/ListyOsy

Chad Crowley – Mýtus, který stvořil moderní svět

Každá civilizace je založena na mýtu. Nejde o fikci, ale o rámec, posvátný příběh, který vymezuje hranice dobra a zla, mapuje strukturu světa a vtiskuje smysl do chaosu času. Pro moderní Západ je tímto mýtem druhá světová válka. My tu válku nejen studujeme; my ji uctíváme. Je to svatý text současného řádu, poslední morální jistota v jinak relativistické době. Svět, v němž žijeme, se zrodil z jejích trosek a naše instituce, ať už nadnárodní, nebo vnitrostátní, odvozují svou legitimitu od jejího výsledku. […] Abychom získali zpět to, co bylo ztraceno, musí být tento mýtus zlomen. […] To, co jsme zdědili, nebyla zářivá budoucnost, ale doutnající trosky, systém institucí a ideologií, jejichž smyslem bylo zabránit nám, abychom si kdy vzpomněli, kým jsme byli. […] Cesta vpřed nespočívá v popírání, ale v tvorbě, ne v zapomínání, ale v novém utváření.

Zdroj (anglicky) ➡️https://t.me/ListyOsy

K výročí 22 let od úmrtí pamětníka Romana „Elmara“ Skuržného citujme celý vzpomínkový prolog Vzkazu:

Hodně dlouho mi trvalo, než jsem ho k sepsání životopisu přesvědčil. A zároveň si nikdy nepřestanu vyčítat, že zůstal nedokončen. Od počátku jsme měli v plánu vydat tuto knihu až po autorově smrti, ale nikdo netušil, že to bude tak brzy. Je v ní mnoho věcí, které o Elmarovi asi nikdo neví, avšak bylo by určitě mnohem víc toho, co již napsat nestihl. A tak zůstane mnoho otázek navždy nezodpovězených. Patří se rozhodně poděkovat i našemu společnému kamarádovi, který byl prvním, kdo s nápadem sepsat životopis přišel. Vzkaz (původně audio nahrávka, následně autorem zpracovaná verze pro tištěnou podobu, která však nikdy samo statně nevyšla) je součástí na základě Elmarova výslovného přání. Teprve, když jsem začal na knize pracovat, mne napadlo, že by rozhodně stálo za to přidat i výběr z jeho nejlepších článků. A tak je kniha tvořena třemi samostatnými částmi: Život, Vzkaz a Výběr z díla. Bylo mi ctí s ním pracovat. A nejvyšším vyznamenáním pro mne bylo, když mi jednou řekl, že kdyby měl mít syna, pak by si prý přál, aby byl jako já. Každá návštěva u něj pro mne byla obrovskou vzpruhou. Dlouhé hodiny jsem vydržel poslouchat jeho fantastická vyprávění. Měl obrovský rozhled, byl nesmírně sečtělý a jeho život byl velmi dobrodružný. Vždycky říkával, že je „klikař“, že měl ve svém životě vždy obrovské štěstí. Třeba, že ho nechytli už v padesátých letech. To by ho provaz rozhodně neminul. Myslím, že to nebyla jen „klika“. Věřím – stejně jako věřil i on – v neomylnost a dokonalost Přírody a jejích zákonů. V něco, co převyšuje lidské chápání i člověka samotného. Chcete-li, v Prozřetelnost, jejímiž zákony se řídí běh celého Jsoucna. A Elmarův život, názory a postoje byly vždy v souladu s těmito vyššími principy. Jak se dozvíte z jeho nedokončeného životopisu, vedl celý život svou „soukromou válku“. A tato kniha je její součástí, poslední bitvou. Její smysl či poslání je dodat odvahu, sílu a naději. Naději, že „žádná bitva není prohraná, pokud si to sami nemyslíme“. Elmar sice odešel, ale jeho odkaz, jeho Vzkaz, zůstává a je na nás, abychom se ho se ctí chopili a v této NAŠÍ válce pokračovali. Mezi jeho věcmi jsem mimo jiné nalezl i poznámkový blok a v něm rukou psanou kapitolu „Doma“. A na obálce tohoto bloku byly napsány i názvy kapitol, které již napsat nestihl: Spadla klec, Chiméra, Sametový podvod a Nové naděje. Kapitola, na kterou se, dá-li se to tak říci, nejvíce těšil, byla „Nové naděje“. Měl promyšlené, jak dodá čtenářům odvahy a povzbuzení. A závěr – každý z jeho nesčetných článků měl vždy svou pointu. A pointou jeho životopisu mělo být citování ze znaleckého posudku, kdy soudní znalec přirovnává myšlenky a dílo Romana Skružného k dílům takových lidí, jako byli Karel Krychtálek, Emanuel Moravec, ad. A to pro něj bylo jednou z největších životních poct, obrovským zadostiučiněním. I to, že čtete tyto řádky je důkazem, že ve své „soukromé válce“ nakonec zvítězil. Čest jeho památce! -mp-

Elmar, sám svědek událostí druhé světové války a poválečné doby, přináší ve svém Vzkazu jedinečné a nesmlouvavé svědectví z první ruky o poměrech těchto období, přičemž poznamenává, že: „ten, kdo nezná svoji minulost, neporozumí ani své současnosti – a nemůže připravovat a budovat svoji budoucnost.“ „Měli bychom být věrni své prožité historické a poznané pravdě. Protože věrnost pravdě je věrností sobě samým a je tou největší ctí.“ K těm, kteří zůstali věrni, promlouvá: „My zvítězíme – právě proto, že nemáme jinou možnost, jak obstát se ctí a věrností k sobě samým.“ „Protože jak dlouho dokáží zastavit naši vůli k moci? Nevím, jak bude jednadvacáté století dlouhé, Ale věřím a vím, že bude NAŠE.“ Nechť je Elmarův odkaz a jeho poselství inspirací věrným i nadále. Elmar, přítomen!

Historický výklad, který Arthur Kemp předkládá ve své knize „March of the Titans“, naznačuje, že civilizace není produktem prostředí, politiky či ekonomiky, ale spíše materiálním projevem biologické podstaty rasy, která ji stvořila.[1] Abychom pochopili historii jakékoli velké kultury, musíme nejprve rozpoznat zásadní rozdíly mezi rasou, etnicitou a kulturou. Rasa je genetickým základem, který zahrnuje jak fyzický vzhled, tak kognitivní schopnosti; z rasy výchozivší etnicita zahrnuje mimo jiné tradice a jazyk určité skupiny; a kultura je hmotným vyjádřením této etnicity, včetně jejího společenského řádu a civilizačních úspěchů. Kultura je tedy jedinečným odrazem lidí, kteří ji založili, a nemůže přežít, pokud jsou tito lidé nahrazeni nebo zásadně pozměněni. Abychom pochopili trajektorii lidských dějin, musíme si uvědomit, že kultura je v podstatě hmotným projevem konkrétní etnicity, zahrnujícím její jazyk, umění a společenský řád, které všechny vycházejí z jedinečného genetického základu.[2] Historici často připisují vzestup a pád civilizací vnějším faktorům, jako jsou přírodní zdroje nebo politické systémy. Skutečnou příčinou úpadku civilizace je však změna rasového složení obyvatelstva žijícího na daném území. Pokud společnost zůstává rasově homogenním celkem, civilizace zůstává činorodá a autentická. Pokud však dojde ke ztrátě této homogenity – ať už v důsledku invaze, imigrace nebo vnitřních populačních přesunů – původní civilizace zmizí a je nahrazena novou kulturou, která odráží hodnoty a normy nových obyvatel. Tento proces je to, co nazýváme „vzestupem a pádem“ civilizace. Kempova analýza zdůrazňuje „železný zákon demografie“ jako hlavní faktor dlouhověkosti civilizací. Tento zákon tvrdí, že civilizace zůstává aktivní a úspěšná pouze tak dlouho, dokud si zakládající tvůrčí rasa udržuje svou početní převahu a genetickou integritu; jakmile je rasové jádro oslabeno nebo nahrazeno, původní civilizace nevyhnutelně upadá a je nahrazena něčím zcela odlišným, co odráží povahu nových obyvatel.[3] Autor předkládá statistické a geografické důkazy, jimiž vyvrací „teorii prostředí“, která tvrdí, že o úspěchu rozhodují zdroje. Poukazuje na to, že zatímco Egypťané a Núbijci sdíleli stejné prostředí podél Nilu, pouze Egypťané vytvořili divy v podobě pyramid.[4] Dále porovnává vývoj Severní a Jižní Ameriky; první z nich, kolonizovaná homogenní bílou většinou, se stala vedoucí světovou mocností, zatímco druhá, navzdory bohatším přírodním zdrojům, se stala rasově smíšenou oblastí „třetího světa“.[5] Opakujícím se tématem v této práci je poznání, že dovoz obyvatelstva z rasově odlišných skupin - např. v podobě pracovní síly - je jistou cestou k zániku civilizace. Tato praxe vytváří závislost na cizí pracovní síle pro základní funkce společnosti, což nevyhnutelně vede k pomalé integraci těchto cizích skupin. Ačkoli takový dovoz může přinášet krátkodobé ekonomické výhody, vytváří fatální závislost, v níž se původní obyvatelstvo v podstatě vzdává fyzické kontroly nad svým vlastním územím a základními funkcemi společnosti.[6] Autor poukazuje na historii Jižní Afriky jako na moderní příklad, kde závislost na cizí pracovní síle posunula demografickou rovnováhu a vedla ke ztrátě kontroly zakládající populace.[7] Tento vzorec se objevil i ve starověkých civilizacích, jako byl Egypt a Řím. V obou civilizacích pojala zakladatelská populace velké množství cizorasového obyvatelstva, což vedlo k populačnímu posunu, v jehož důsledku se potomci zakladatelů stali menšinou mezi většími masami integrovaných rasových cizinců. Autor tvrdí, že současná imigrace nebílého obyvatelstva do západních center je moderním opakováním tohoto cyklu, vedoucím k blížícímu se kolapsu civilizace.[8] Poučením pro současný svět je, že přežití západní civilizace závisí výhradně na zachování zakládající rasy a její kontroly nad svou společností. Jakmile společnost ztratí své zakládající rasové jádro, žádné politické či ekonomické zásahy nemohou zabránit jejímu konečnému zániku, neboť obraz společnosti vždy vychází z vrozené povahy krve. ➡️https://t.me/ListyOsy