Délský potápěč

Odpověď systému je jednoznačná: „Na životech bělochů nezáleží!“ https://deliandiver.org/odpoved-systemu-je-jednoznacna-na-zivotech-belochu-nezalezi/ Zamyšlení Nigela Farage nad vraždou Henryho Nowaka, sílícím protibělošským rasismem ve Velké Británii, zradě, nezájmu a pohrdání vládnoucí politické třídy

„Nemůžu dýchat.“ Právě tohle řekl Henry Nowak devětkrát policistům, kteří ho v poutech drželi ležícího na zemi, zatímco umíral. Když podobná slova řekl před časem jeden černoch 4000 mil daleko, svět jim naslouchal. Milióny liber byly promrhány na příspěvcích na diverzitu, společnosti vydávaly jedno prohlášení za druhým, sochy byly shazovány z podstavců, ministerský předseda poklekl na koleno. Když však tutéž větu vyřkl umírající běloch poté, co byl spoután policií, slyšíme jen ony omšelé apely, ať se neohlížíme zpět plni vzteku a nenávisti. Odpověď systému je jednoznačná: „Na životech bělochů nezáleží!“ Bělošské utrpení není hodno pozornosti. Já osobně si však něco takového nemyslím. Stejně tak si to ani nemyslí naše politická strana Reform. Na životech bělochů záleží stejně jako na životech černochů. Nastal čas čelit důsledkům rasových předsudků v současné Británii, nakolik systémové lži mají na svědomí již příliš nevinných životů. Je totiž pravdou, že již nežijeme v zemi, v níž má každý rovná práva před zákonem. Jedna skupina je totiž v Británii systematicky diskriminována a jí jsou právě běloši. [...]

Vyslovme jeho jméno: Henry Nowak. A vyslovme i další jména všech bílých obětí zločinů z nenávisti, jejichž památku se systém naprosto nenamáhá byť jen jediným slovem zmínit. Richard Everitt, Kriss Donald, Christopher Yates. Vzpomeňme na všechny zrazené bílé dívky, jež byly ponechány za oběti vykořisťovatelským znásilňujícím gangům. Vzpomeňme na zavražděné ze Southportu. Vzpomeňme i na oběti atentátu v manchesterské aréně. Nedopusťme další prolévání krve z důvodu systémového přehlížení toxického růstu protibělošského rasismu. Máme toho již dost.

Kdy se bude klečet?

Začalo americké století ponížení? https://deliandiver.org/zacalo-americke-stoleti-ponizeni/ Americký neúspěch se neodvíjí od toho, co se skutečně stane v Íránu. Někdy válku prohrají oba její aktéři. Írán mohl být naprosto zničen – vlastně ještě pořád může. To ovšem ani za mák nemění skutečnost, že USA ztratily víc, než získaly, jelikož americké postavení „nejdrsnějšího policajta“ je velkým dílem trik – a Íránci ho prokoukli. Ukázali, že Spojené státy nedokáží ochránit své vazaly v Zálivu. Že ochrana je ve skutečnosti quid pro quo za systém petrodolaru, díky němuž si největší dlužník světa zachovává platební schopnost. I tento systém utrpěl těžkou ránu. Ropné monarchie se pro zajištění obranných prostředků proti Íránu obracejí místo Ameriky například na Ukrajinu. Přepravní společnosti si účtují ceny v nedolarových měnách. Amerika poskytuje obří půjčky Spojeným arabským emirátům ve finanční tísni, aby je odradila od výprodeje amerických dluhopisů pod cenou. Americké ministerstvo financí začalo vydávat nové emise obligací s vyšším úrokem, což lze přeložit jako více peněz vyplacených věřitelům a méně klientům, kteří udržují celý systém v chodu. Válka vstoupila do jedenáctého týdne. Hormuzský průliv zůstává uzavřený. Americké loďstvo dokonce blokuje íránskou ropu, kterou v prvních týdnech války nechávalo proudit, aby trochu zmírnilo dopad na ceny ropy na světových trzích. Svět stojí před nedostatkem ropy, zemního plynu, hnojiv a dalších chemikálií nezbytných pro moderní průmyslová odvětví. To neznamená nic menšího než méně všemožných dobrých věcí: méně světla, tepla, léků, potravin. Pro chudší země může být výsledkem hladomor, tedy více všech špatných věcí: nestability, násilí i uprchlíků proudících do bělošských zemí. Všechny tyto následky byly dokonale předvídatelné i pro mě, a to nejsem žádný ekonom, geopolitický analytik ani mandarín z think-tanku – jen někdo, kdo dává trochu pozor při čtení zpráv. Proto museli všechno uvedené a mnohem víc vědět i Donald Trump, jeho kabinet a hlavouni z Pentagonu. Válka navzdory všemu dostala zelenou, jelikož jejím smyslem není posílit Ameriku – o tu zde vlastně ani tolik nejde. Hlavním cílem je vyždímat z Ameriky ještě jednu poslední dávku krve ve službě izraelské mise zničit dalšího ze svých nepřátel na Blízkém východě.

Už jim někdo řekl, že pandy jsou na pokraji vyhynutí?

Někdy, když si chci utahovat z levicových novinářů, kteří se mě ptají: „Tak jak definuješ pravého Němce?“, odpovím: „Pravý Němec je ten, kdo by se měl cítit provinile za svou minulost.“ Reakce jsou vždy k nezaplacení. Toto můžete použít i na jakékoli lidi, kteří prošli vymýváním mozků v podobě „bílé viny“. „Skutečný Brit/Australan je někdo, kdo by se měl cítit špatně kvůli kolonialismu.“ atd. „Bílá vina“ je ve skutečnosti (obrácené) etno-nacionalistické náboženství, které funguje pouze tehdy, když věříte v etnokulturní kontinuitu. Pokud tomu rozumíte, můžete si s těmi fanatiky pohrávat jako s loutkami.

Zdroj: Martin Sellner

Poznámka na okraj k vlasteneckým bouřím proti sudetoněmeckému sjezdu v Brně https://deliandiver.org/poznamka-na-okraj-k-vlasteneckym-bourim-proti-sudetonemeckemu-sjezdu-v-brne/ …aneb jedna zapomenutá historická úvaha

Československý stát byl vybudován na převaze západních mocností, Francie a Anglie, nad středoevropskými mocnostmi, Německem a Italií. Ačkoliv česká politika navenek mnoho toho namluvila o nutnosti dorozumění národa s národem, o spolupráci států, ač se přímo portýrsky blýskala ve Společnosti národů, v podstatě a tajně dále dělala jediné to, co v Evropě už dávno bylo přežitkem a nesmyslem — byla to politikia tak zvané rovnováhy, ona politika, která vedla neodvratně k válce a která po světové válce musela vést k dnešní nové veliké světové konflagraci. Pro českou politiku samostatného státu bylo příznačné, že vyjma křečovité vasalství k Francii a úlisné poddanství k Anglii, nedovedla najít dobrý poměr k svým sousedům, s nimiž měla nejdelší hranice. Pouze k Rumunsku, s nímž mělo nejkratší hranici na nejvzdálenější periferii, našlo Československo jakés takés přátelské vztahy. Ale nedopracovalo se jich ani k Německu, ani k Polsku, ani k Maďarsku a ani k polomrtvému Rakousku. Byla to politika krátkozrakého povýšence, který každému hrozil svými mocnými spojenci. A i těm se tato česká politika stala nakonec nepříjemnou a nebezpečnou. Byla to politika dětsky průhledná a proto západním farizeům nežádoucí. Byla to politika politického a hospodářského imperialismu, k jakému nám chyběly prostředky. Jediný kapitál, který tvořil základnu českého imperialismu ve střední Evropě, bylo přátelství západních plutokracií, které se však v rozhodné chvíli octly ve smrtelné krisi. Česká politika slábla a sílila se slabostí a silou Západu.

To bychom od Karla nečekali... Karel Marx o židovské otázce https://deliandiver.org/karel-marx-o-zidovske-otazce/ Následující ukázka pochází z textu Karla Marxe: K židovské otázce z roku 1843

Zkoumejme skutečného světského žida, ne žida sabatu, jak to dělá Bauer, nýbrž žida všedního dne. Nehledejme tajemství žida v jeho náboženství, hledejme tajemství náboženství ve skutečném židovi. Jaký je světský základ židovství? Praktická potřeba, zištnost. Jaký je židův světský kult? Čachr. Jaký je jeho pozemský bůh? Peníze. Nuže tedy! Emancipace od čachru a od peněz, tedy od praktického, reálného židovství by byla sebeemancipací naší doby. Organisace společnosti, která by zrušila předpoklady čachru, tedy i možnost čachru, by žida znemožnila. Jeho náboženské vědomí by se rozplynulo jako lehký opar ve skutečném ovzduší společnosti. S druhé strany: poznává-li žid nicotnost této své praktické podstaty a usiluje-li o její zrušení, usiluje o ně se stanoviska svého dosavadniho vývoje, usiluje o lidskou emancipaci vůbec a obrací se proti nejvyššímu praktickému výrazu lidského sebeodcizení. Vidíme tedy, že židovství je výrazem všeobecného současného protisociálního elementu, který dějinným vývojem, o nějž se židé v tomto špatném ohledu horlivě přičiňovali, dosáhl své nynější výše, výše, na které se nutně musí zrušit. Emancipace židů ve svém konečném významu je emancipace lidstva od židovství.

Referát o geopolitice Britského impéria https://deliandiver.org/referat-o-geopolitice-britskeho-imperia/ Díky přirozené hranici oddělující Velkou Británii od kontinentu, Lamanšskému průlivu, má Británie výjimečné geopolitické postavení v Evropě, které nazýváme splendid isolation. Splendid isolation (někdy překládáno jako „skvělá izolace“) je termín označující britskou politiku vzhledem ke kontinentu, která je determinována její ostrovní polohou. Kdykoliv dojde ke sjednocení kontinentu (v užším slova smyslu ke sjednocení Německa a Francie), jako pod Habsburky, za Napoleona Bonaparta, německého nacionálního socialismu či Maastrichtskou smlouvou, Britové se v obavě, že vzniká hegemon, postaví proti. Ze stejných důvodů jako královna Alžběta vstoupila do války proti Habsburkům a porazila r. 1588 španělské loďstvo v La Manche prosazovali Britové právo veta pro malé státy v Evropské unii, ze které nakonec Britové sami vystoupili. Z hlediska britských zájmů je ideální Evropa balkanizovaná, roztříštěna na množství malých, vzájemně si konkurujících či válčících státečků, nad nimiž může „nepotopitelná letadlová loď“ kotvící u břehů Evropy a držící Německo, Nizozemí, Dánsko a Belgii pod strategickou kontrolou, vykonávat svou hegemonii. To, co se nám z pohledu kontinentu jeví jako rozeštvávání a vměšování, je z ostrovního pohledu Británie a Spojených států nazýváno udržování rovnováhy sil. Tato balance of powers je v podstatě klíčový pojem anglosaské zahraniční politiky prováděné už kdysi proti Indiánům poštváváním jednoho kmene proti druhému, aby nakonec ovládli všechny.

Sbohem (a nashledanou?), pane Orbáne https://deliandiver.org/sbohem-a-nashledanou-pane-orbane/ Úvaha Grega Johnsona nad posledními volbami v Maďarsku a příčinami neúspěchu Viktora Orbána

Viktor Orbán je asi nejchytřejší a alespoň z mého pohledu ideologicky nejsolidnější politik v Evropě. Proto mě do jisté míry překvapilo, jak drtivě byl poražen v nedávných parlamentních volbách. Proč k tomu došlo a co to znamená pro budoucnost Maďarska a národně populistické pravice jako takové? Orbán prohrál kombinací smůly ve věcech, které byly mimo jeho kontrolu a vlastních špatných rozhodnutí. Smůlu měl Orbán v tom, že Maďarsko je malý, vnitrozemský stát. Maďarsko bylo silně zdevastované za 2. světové války, po níž prožilo přes 40 let v komunismu. Po jeho pádu odešlo mnoho vzdělanějších Maďarů za vyššími mzdami do zahraničí. Země si také rychle vytvořila hospodářskou závislost na západní Evropě, především Německu, které se vší silou snaží samo sebe zahubit: liberalismem, multikulturalismem, politickou korektností, zelenou energetickou politikou, migrací, deindustrializací, covidovou hysterií atd.

K demografické krizi v Koreji https://deliandiver.org/k-demograficke-krizi-v-koreji/ V reakci na článek Jižní Korea: Dvě jsou ažaž je třeba úvodem říci, že není potřeba litovat toho, pokud nějaký asijský národ postupně mizí. Do toho nám Evropanům nic není. Nelze tvrdit, že by hrozilo vymření Asiatů; zato hrozí vymření Evropanů. Na druhou stranu je Jižní Korea jako případová studie vynikající, velmi varující a rovněž výmluvná. Potvrzuje jen to, co víme, co vědí všichni, ale co neříkáme nahlas. Pokud má národ žít, růst a sílit, musí se mentálně i politicky vrátit – nebo se posunout, na této formulaci příliš nezáleží – do zcela jiného duchovního rámce, než v jakém se nachází dnes.

Věčný návrat? https://deliandiver.org/vecny-navrat/ – o rudolfinské Praze a dnešku

„Co se nevyrobilo ve městě, bylo obratem objednáno v cizině, i když šlo často o zcela zvláštní a mimořádně náročná přání, o italské cukroví pro šlechtické hostiny nebo o kusy nábytku do šlechtických zámků. A jestliže se zákazníkům nedostávalo peněz, v Praze si mohli snadno zjednat úvěr nebo vypůjčit u lichvářů a bankéřů. Z půjčování peněz, ve středověku zatracovaného coby činnost odporující křesťanské morálce, těžili nyní nejen židovští lichváři, ale i počestní měšťané a urození rytíři. V obchodních kancelářích všemocného židovského bankéře Marka Mardocheje Meyzla [‚dát si majzla‘?] bylo uloženo v hotových penězích, v klenotech, uchovávaných po generace v pokladech šlechtických rodin, a v dlužních úpisech tak ohromné jmění, že vzbuzovalo údiv i mezi nejbohatšími šlechtici. I sám císař Rudolf patřil k Meyzlovým dlužníkům a díky tomu se pražští Židé mohli dovolávat jeho ochrany a pomoci, když se pouštěli do podnikání, které by je o několik let dříve přivedlo na šibenici. Růst spotřebních nároků se pro Prahu stal základem prosperity, avšak pro město tato konjunktura znamenala všechno jiné než idylu, jakou zobrazovali tehdejší vedutisté.“

Tolik Josef Janáček v knize Pád Rudolfa II. (s.71–73; 128– 133). Shody s proměnou „zaostávající čecháčkovské“ Prahy normalizační do „progresivně-konjunkturní světáčkovské“ Prahy globalizační jsou evidentní. Avšak co zůstává? a co je jiné, ať už lepší či horší? Zcela obecně lze konstatovat, že zůstávají mentální dispozice (coby antropologické konstanty) přitakávající buď uzavřenosti, nebo otevřenosti. [...] Rudolfinská imigrace Italů a Němců s kulturně-historicky bohatším dědictvím v zádech na rozdíl od nynější afro-asiatské neměnila rasový charakter střední Evropy. Rasový charakter! popírat i „jen“ jeho vizuální důležitost, přehlížet význam morfologických skutečností, jak to mediokracie s medioty a grantoidy bezostyšně činí (heslo: „imigrace tu byla vždy!“), je totéž, jako nevidět odlišnost mezi katedrálou a pagodou, dobrmanem a čivavou… Neohrožuje jej přitom pouze imigrace „divoká“, ilegální, ba ani ta legální v podobě „levné“ (přijde pěkně draho!) pracovní síly. Jak připomíná Petr Drulák (ve stati „Dá se o České republice ještě mluvit jako o svrchované zemi?“), naše rasově-národnostní přežití ohrožuje rovněž přistěhovalectví jiného druhu:

„Bohaté střední třídy z Asie, Číny a Indie. Tedy ze zemí, z nichž každá má půldruhé miliardy obyvatel. Když budu střízlivý v odhadu, tak zhruba dvacet procent z tohoto počtu, což je asi 600 milionů lidí, vnímá Evropu jako dobré místo k žití, a budou si zde chtít pořídit druhý byt nebo rezidenci jako alternativu pro případ úniku z vlastní země. Nejsou to tedy lidé, kteří se tísní někde na hranicích [„běženci“ eufemicky], ale budou tady legálně nakupovat nemovitosti a uvažovat o našem území úplně jinak, než by uvažovali Češi. Na tento nebezpečný jev upozornil uznávaný americký ekonom srbského původu Branko Milanović. Když přijedeme v roce 2100 do Benátek, tak zde budou pořád romantická zákoutí s mosty, ale nebudou už pro [bílé] Evropany.“

A historická Praha, z valné části vystavěná Italy a Němci, dědici Říma, je pro tuto kolonizaci také velice atraktivní. Vezmeme-li v úvahu, že v českém státě již nyní Čechům nepatří mnoho (kolik asi bank, od nichž se v systému odvíjí takřka vše, je v českých rukou?), a páteří českého hospodářství je tak jak v 16. stol. pouze malý a střední podnikatelský („měšťanský“) stav, že se vylidňuje český venkov (a s ním chřadne kulturní krajina s vrcholem v baroku), vůbec není samozřejmé, že masivní přesídlování-přenárodňování jako národ přežijeme. No a co? řeknou si „otevření“, pokrokoví a všehoschopní. Co dělat? Tážou se „uzavření“ v defenzivě. A jaký postoj je přijatelnější? Který z nich Systém hrne do hlav? Obsah odpovědí ihned určí, kdo kam patří.

Věčný návrat?

Jižní Korea: Dvě jsou ažaž https://deliandiver.org/jozni-korea-dve-jsou-azaz/ Stovka dnes žijících průměrných Jihokorejců bude mít jen šest pravnoučat. Zbytek světa by se z korejské tragédie mohl poučit a vyhnout se jejímu osudu. Jižní Korea se pyšní pochybným primátem nejnižší porodnosti na světě. Podle (optimističtějších) odhadů se má její obyvatelstvo v následujících sto letech smrštit o více než dvě třetiny. Pokud se zásadněji nezvýší současná porodnost, bude mít každých sto dnešních Korejců pouhých šest pravnuků. Kořeny této pohromy budou západním čtenářům znít nepříjemně povědomě: nesnadné kompromisy mezi kariérou a mateřstvím, závody ve zbrojení v intenzitě „rodičování“, rozkol mezi pohlavími nebo snižování sňatečnosti. Ve všech těchto případech Jižní Koreu odlišuje od zbytku vyspělého světa spíše jen krajní míra, s níž se tyto fenomény v asijské zemi projevují. Asi jediný faktor, jehož obdobu snadno nenalezneme i na Západě, pak je přetrvávající odkaz vysoce úspěšně protinatalistické státní propagandy jihokorejských vlád minulých generací.

Eiernockerl panika v Rakousku! Jak jsem vysvětlil v příspěvku před několika týdny, v Rakousku vám dnes hrozí vězení za to, že budete podávat určité jídlo nebo o něm zveřejníte příspěvek. https://x.com/MartinSellner_/status/1881990451739193785 Stručně: Existuje městská legenda, že Eiernockerl (něco na způsob knedlíku ve vajíčku - pozn. DP) bylo oblíbené jídlo Adolfa Hitlera, a proto je zakázáno ho jíst a zveřejňovat o něm příspěvky 20. dubna, což je den jeho narozenin. V Rakousku se kvůli tomu neustále konají soudní procesy a za porušení tohoto "nařízení" můžete jít do vězení. Někteří lidé si mysleli, že přeháním. Dnes však stovky novinářů z hnutí Antifa v Rakousku procházely jídelní lístky restaurací a našly dvě – jednu v Dolním Rakousku a jednu v Korutanech –, které dnes nabízely tento rakouský pokrm. Obě restaurace byly kontaktovány, vyvíjen na ně nátlak a vyhrožováno. Obě prohlásily, že šlo o omyl a že nevěděly, že dnes jsou narozeniny Adolfa Hitlera, nebo tuto „chybu“ napravily příliš pozdě. To se děje v době, kdy se v celé Evropě odehrávají hromadné znásilnění, islámské teroristické útoky a útoky nožem. Zdroj: Martin Sellner Antifašistický myšlenkový virus zničil mozky našich společenských elit. A co na to antifašisté? Sklepní nacisté a jejich vaječné knedlíčky Nemáme nic proti vaječným knedlíkům. Rozhodně ne. Dají se snadno vychutnávat 364 dní v roce – letos dokonce 365. Pouze v jeden den, v den Hitlerových narozenin, by se člověk měl zdržet jejich veřejného – a byť i žertovného – chválení. Zvlášť pokud je člověk policistou a skalním členem krajně pravicové strany. Ale i všichni ostatní, kteří slaví vaječné knedlíky v den Hitlerových narozenin, musí být připraveni odpovědět na otázku: jsou jen hloupí, nebo jsou také nacisté? Zdroj: https://www.stopptdierechten.at/cs/2020/04/22/die-kellernazis-und-ihre-eiernockerl/

Slovensko 2.0 https://deliandiver.org/slovensko-2-0/ Závěrečná část dialogu Délského potápěče s Reconquistou o situaci a dění v našich zemích… Předchozí části rozhovoru: první Kdo je pro Slováky největším nebezpečím?, druhá Slovensko dnes: jaké je?

Obslužná „elita“ (té skutečné, diskrétně skryté), od prezidentů po poslední tv-komentátorku, zaměňuje populismus s demagogií a despotismem, takže slovo má dnes hanlivý podtón. Záměrně, protože vědí, že populus – lid z nižších sociálních vrstev – přes trvalé mediální oblbování zůstává politicky nekorektní (je proti masové imigraci a pro trest smrti například, dostatečně nejásá nad Lgbt a vůbec lidskoprávní agendou i jinými neokolonizačními trojskými koni). Populismus je prostě výrazem pravé vlády lidu, nikoli „demokracie diváků“, která je pro vládnoucí jediná přijatelná. Nicméně jako takový má populismus samozřejmě řadu úskalí. Uvedeš příklad ze Slovenska? Jozef: Nesprávne tu panuje dojem, že ešte stále sú niektoré strany tradičné, ľavicové, pravicové, sociálne apod. Nie, tunajšie politické subjekty také strany len parodujú. Prvky populizmu v sebe absorbovali už všetky strany, čo samozrejme vypovedá aj o kvalitách voličskej základne, ktorú by pochopiteľne každá strana chcela mať čo najširšiu. Tradičné na našich stranách je možno nejaké pozlátko so zhnitým obsahom a o ľavicovosti a pravicovosti pochybujú už nielen voliči, ale sami volení. V takomto politickom prostredí sa životaschopne prebíjajú k moci jedinci s najmenej kvalitným charakterom, chameleóni schopní za odplatu uspokojiť nímandov a oklamať i sklamať hocijaké veľké stádo naivných voličov. A čím hlasnejší, bombastickejší, vulgárnejší, teda absolútne do slušnej politiky nevhodný prejav má, tým väčší úspech u senzácie chtivého publika zožne. Každý z nich má svoje limity a svoju konkurenciu, a tak je možno šťastím v nešťastí, že si navzájom kradnú voliča. Neobmedzená moc v rukách ktoréhokoľvek z týchto guerillových manipulátorov by celkom isto bola katastrofou. Nech si už na seba oblečú akýkoľvek kamuflážny vzor, vyrozprávajú akokoľvek dobrý príbeh a vymyslia ten najdokonalejší scenár do budúcnosti, apelujem na každého, zamerajte sa na reálne výsledky. Tie hovoria tou najjasnejšou rečou.

Džouky z ňúsrúmů https://deliandiver.org/dzouky-z-nusrumu/ Naše elity, ta ostuda, neumí pořádně mluvit jazykem bohů, naši mladí komunikují skrz ajfouny v czenglish, v obchodech a hospodách se musíme dohadovat se služebným personálem příšerným mixem lámané češtiny a ukrajinštiny. A ještě tomu říkají suržyk. Původně prý mísení ukrajinštiny s ruštinou, teď taky s češtinou. Prostě smíchej ukrajinštinu s čímkoli a máš chutný suržyk, jak podle Babici… Tahle země už nemusí nikam strkat hlavu, je tam už úplně celá. Existoval jistý malý indiánský kmen, kdysi na divokém Západě. Snažil se přežít, a tedy přizpůsobit Evropanům. Indiáni sekali dobrotu, farmařili, založili městečko jak z westernu, zvolili si šerifa s velkou hvězdou, pěstovali dobytek, místo Manitúa uctívali bílého otce ve Vošingtnu. Všechno dělali jako jejich páni. Opičili se jako opice. Dokonalá angličtina byla jejich velkou chloubou! Jak dopadli? Nakonec byli holt vystříleni, ingliš neingliš, zabírali zbytečně moc místa. Neboli mluvit dokonale anglicky, holenku, vůbec neznamená, že patříš mezi panstvo. Klidně i s kembridžským akcentem budeš vyeliminován, splníš-li úkol a nebudeš už k potřebě.

Joscelyn Godwin: Okultní kořeny nacismu https://deliandiver.org/joscelyn-godwin-okultni-koreny-nacismu/ Ukázka z knihy Joscelyna Godwina: Arktos. Polární mýtus ve vědě, v symbolice a přežívajícím nacismu. Horus & Malvern, Brno/Praha 2025

Adolf Hitler měl hodně příležitostí seznámit se mytologií Thule v roce 1924 v landsberské věznici, kde si odpykával trest společně s Rudolfem Hessem (1894-1987), jenž patřil ke starším nacistům nejvíce oddaným ideálům, jaké propagovali List, Lanz a Sebottendorff. Hess byl natolik völkisch, jak to jen lze; jedl biodynamickou stravu a zajímal se o antroposofii Rudolfa Steinera, magická témata, astrologii, učení o korespondencích a bylinářství. O politických, a dokonce i okultních machinacích té doby, jež jsou nedílnou součástí porozumění největší tragédii dvacátého století, jsme mohli získat mnohem více vědomostí, kdyby byl Hesse pohnut, aby promluvil, namísto toho, aby byl ve špandavské věznici přes 40 let držen v izolační vazbě. První knihou, která vylíčila mnoho – reálných i imaginárních – spojitostí mezi nacisty a okultními naukami, bylo Jitro kouzelníků (Le matin des magiciens) od Louise Pauwelse a Jacquese Bergiera, poprvé vydáno ve Francii v roce 1960. Spousta nadšených čtenářů se zde poprvé setkala se jmény jako Guénon, Gurdžijev, Haushöfer a Hörbiger a podlehla mocnému kouzlu geniálních autorů. Někteří z jejich čtenářů následně napsali vlastní knihy, jež více či méně kořistily z originálu. Většinu tvořili Francouzi, a dodnes zůstává faktem, že žánr „nacismus a okultismus“ se nejčileji pěstuje ve Francii, zatímco v Německu se mu prakticky vyhýbají. Mají pro to dobré důvody; německý učenec a pastor Ekkehard Hieronimus, popisující nostalgické snění o prehistorických kulturách, vysvětluje: „Vždy mě fascinovaly pohledy na to, jak se všechno, co vlastně během éry romantismu vytvořili Němci, stěhuje do Francie nebo Itálie, zatímco oni sami to vůbec neberou vážně. Nejvýznamnější knihou o ‚temné‘ či démonické stránce romantismu bylo dílo Itala Maria Praze [odkaz na knihu Tělesnost, smrt a ďábel v literatuře romantismu]. Nejpodstatnější v rámci toho všeho je uvědomit si, že vztah Francouze k myšlení se velmi liší od vztahu, který má k němu Němec. Já bych se neodvážil vstoupit do povznesených říší kategorického myšlení, jež by téma [pradávných] kultur pozvedlo na abstraktní úroveň; přesně tomu jsem se chtěl vyhnout, protože vše by pak znovu vyústilo ve filosofii – my však již tuto možnost nemáme. Omlouvám se, ale za námi leží všechna ta krev, co byla prolita ve jménu tohoto snu, což je smrtelně vážná věc.“ Jinými slovy, Románi si doposud nevinně hrají s abstraktními idejemi, dokonce i s těmi démonickými, zatímco Němci již – po oněch událostech – zmoudřeli a chápou nebezpečí tohoto počínání.

Knihu lze objednat na stránkách nakladatelství Horus nebo Kosmas.cz.

Zpráva o stavu světa https://deliandiver.org/zprava-o-stavu-sveta/ Nevěřím emocionálním prohlášením některých amerických komentátorů, že Donald Trump je „psychopat, který vede Ameriku do zkázy“. Ano, je to excentrik, ano, s psychopatickými osobnostními rysy, jakýsi nový Caligula, u něhož nás nepřekvapí, až jmenuje svého koně senátorem nebo zapálí Kapitol a svede to na „Demokraty a nelegální imigranty“. I ten caligulovský aspekt sexuálních orgií bychom u něho našli, vzpomeneme-li na soukromý ostrov, kam židovští kuplíři (Epstein, Maxwellová) dodávali pro západoevropské aristokraty slovanské a latinskoamerické sexuální otrokyně, jako by se od časů Ibrahíma ibn Jaqúba al Israilího nic nezměnilo. Pravda, Trump nemá intelekt (čti: je hloupý), je mimořádně nevzdělaný, ale má spolehlivý podnikatelský či lépe řečeno mafiánský instinkt. Jeho hlavním přikyvovačem je Pete Hegseth, ministr války, bývalý moderátor Fox News s ještě nižším intelektem než prezident sám – a to už je co říci. Nicméně Trump se obklopil mocnými a vlivnými židovskými podnikateli, americko-izraelskou kastou finančníků (jeho hlavními sponzory jsou AIPAC a Adelsonová, osobním poradcem Cohen, finančníkem Mnuchin, politickým stratégem Epshteyn, šéfy diplomacie Witkoff a Kushner), která jej v podstatě řídí tak, jako předtím jiná židovská skupina v klíčových postech („deep state“) řídila nesvéprávného Bidena – zahraniční politiku Blinken, finance Yellenová, zpravodajské služby Hainesová, vedoucí kanceláře Klain, Zients. Takového mocného soupeře, který vytvořil ze Spojených států izraelský krmelec, bez kterého by sionistický stát vůbec nemohl existovat (jen za rok 2025 údajně zaplatili američtí daňoví poplatníci Izraeli 298 miliard dolarů), nelze podceňovat.

Carl Schmitt: Plettenberské miniatury 18 – Berlín-Schlachtensee, březen–květen 1945 https://deliandiver.org/carl-schmitt-plettenberske-miniatury-18-berlin-schlachtensee-brezen-kveten-1945/ Deníkové záznamy z roku 1945 pocházejí z kritické edice Schmittovy literární pozůstalosti, připravované v rámci dlouhodobého edičního projektu financovaného Německou výzkumnou společností (Deutsche Forschungsgemeinschaft, DFG). Text vychází z originálních rukopisů a stenografických zápisů (Gabelsbergerova stenografie), uložených v literární pozůstalosti Carla Schmitta v Plettenbergu. Edice byla připravena pod odborným dohledem Carl-Schmitt-Gesellschaft e. V. jako součást ediční řady Plettenberger Miniaturen. Vydání deníkových záznamů Carla Schmitta z berlínského Schlachtensee z jara roku 1945 představuje pozoruhodný ediční počin, jenž čtenáři zpřístupňuje text vznikající v bezprostřední zkušenosti historického zlomu, ale nikoli v retrospektivní sebereflexi. Nejde o kajícný dokument ani o dodatečné ospravedlňování minulosti, nýbrž o pokračování Schmittova myšlení v deníkové formě, charakterizované odstupem, pozorováním a jazykově sevřenou reflexí přítomnosti. Recenze se proto nezaměřuje na morální soud nad autorem, ale na povahu textu samotného, jeho ediční rámec a význam pro současnou recepci jednoho z nejkontroverznějších právně-politických myslitelů 20. století. Recenze je strukturována do tematických bloků, které sledují nikoli mechanickou posloupnost deníkových zápisů, ale vnitřní logiku Schmittovy reflexe.

Boj o srdce a mysl lidí https://deliandiver.org/boj-o-srdce-a-mysl-lidi/ Uměním není říkat pravdu, ale umět ji říkat.

Kapitalismus. Technokracie. AI. Informační věk. Triumf efektivity. Přičemž vše řídí jasná pravidla empirismu, datové optimalizace, logiky a racionality. V tomto kontextu se potom přirozeně jeví, že dnešní člověk musí být nevyhnutelně ztělesněním těchto principů. Emoce sice prožívá a sdílí s ostatními, ale nepodílejí se na utváření jeho názoru, čemuž ostatně věří většina lidí. Tato víra je založena na tom, že lidská mysl funguje podobně jako počítač – sbírá data, analyzuje, a nakonec na jejich základě činí logická rozhodnutí. Důsledek této premisy se nutně promítá do způsobu jejich myšlení a komunikace. Předpokládají, že sdělení podložené fakty s racionální strukturou musí samozřejmě vést k přijetí argumentu. Jenže tato představa je iluzorní. Přehlíží základní faktory lidského rozhodování, a proto se na ní založený přístup ukazuje v praxi jako neúčinný. Téměř jistě každý z nás zažívá debaty o něčem, o čem je přesvědčen, že tomu rozumí, má k tomu dostatek ověřených informací, s někým, kdo má o tématu pouze povrchní znalosti získané prostřednictvím televizních zpráv anebo internetových zpravodajských portálů. Přestože diskutuje dané téma v klidu a věcně, argumentačně správně, vyloží všechny své silné logické karty na stůl, s oponentem to nijak nehne. A nastává patová situace. Zvolený způsob komunikace založený výhradně na faktech a mířící na rozum bez zapojení emocí totiž není ten nejefektivnější. Nyní si podrobněji vysvětlíme, co stojí za selháním mnoha komunikačních strategií, které jsou odsouzeny k neúspěchu ještě předtím, než jsou použity. Dobrým příkladem efektivního přístupu by nám mohl být takový mediální článek s úderným titulkem, ne nutně bulvárního rázu, doplněný o silný vizuální prvek – například dojemnou fotografii. Vše krásně funguje jako magnet pozornosti, spouštěč emocí a způsob, jak se nepozorovaně dostat lidem do hlavy. Teprve potom přichází samotný obsah článku těžící z toho, co emoce již otevřely. Objevili jsme v tomto příkladu klíčový mechanismus? Pokud ano – proč to funguje takto a proč právě fakta často selhávají?

Rozhovor s Karlem V. – tečka za filmovým cyklem https://deliandiver.org/rozhovor-s-karlem-v-tecka-za-filmovym-cyklem/

Před lety tu vyšla řada článků, jejichž cílem je zprostředkovat základní přehled o ideové kinematografii Třetí říše, fašistické Itálie, Španělska i okupovaných území; následoval vhled do žánru nazisploation; a nakonec pojednání o způsobu zobrazování neofašismu, neonacismu i radikální pravice ve filmech od roku 1945 až takřka do současnosti, které – mimo jiné – pokrývá naprostou většinu filmů o skinheads. Když jsem pátral po něčem podobném v angličtině, na nic obdobného jsem nenarazil, tak mě napadlo, že by bylo dobré tyto tři filmové série přeložit pro web Counter-currents, pro který píšu. První série, My a film, zde již vyšla a série Sadonacismus ve filmu začne vycházet co nevidět. A aby filmové téma bylo komplexní a všechny otázky, které z četby řad vyplynuly, byly zodpovězeny, rozhodl jsem se na závěr publikovat rozhovor s jejich autorem. Díky tomu si můžete přečíst českou verzi a zároveň tečku za My a film, Sadonacismus a Neofašismus ve filmu i zde na Délském potápěči.