Preber sa a rozmýšlaj..

Ak si myslíte, že váš život je veľmi ťažký... Potom sa zamyslite nad tým, čo teraz vidíte...

Ale copak to je? Manu "Call, call me“ Macron se zastyděl, když hovořil o potřebě důchodové reformy s hodinkami za 80 tisíc eur na ruce, uvědomil si to až při rozhovoru ve francouzské televizi. Kouzelník z Elysejského paláce předvádí mistrovskou třídu ve hře s rukama pod stolem. " Nepostřehnutelný“ pohyb a, voila, hodinky již nejsou v záběru. Pravda, efekt se ukázal být opačný a teď o tom mluví celý internet. Jak u nás...

V nedávnej dobe americká spravodajská služba CIA zverejnila utajnené dokumenty týkajúce sa projektu „Artichoke“, tajnej vládnej iniciatívy, ktorej cieľom bolo ovplyvňovať myšlienky Američanov tajným podávaním vakcín. Projekt Artichoke (1951–1956) bol tajná iniciatíva z obdobia začiatku studenej vojny, ktorá sa zameriavala na sofistikované metódy výsluchu, modifikáciu správania a kontrolu mysle. Medzi najdôležitejšie informácie, ktoré dokumenty obsahujú, patria plány CIA na vývoj a použitie chemikálií alebo liekov, ktoré by mohli byť tajne pridávané do bežných produktov – ako sú potraviny, voda, Coca-Cola, pivo, alkohol, cigarety alebo dokonca lekárske ošetrenia, ako sú injekcie a očkovania – s cieľom zmeniť správanie ľudí bez ich vedomia. Výskumníci sa zaoberali dvoma hlavnými skupinami dlhodobo pôsobiacich látok: • Látky s excitujúcimi účinkami (spôsobujúce napätie, úzkosť a nervozitu). • Látky s depresívnymi účinkami (spôsobujúce letargiu, bezmocnosť a zúfalstvo). Program tiež skúmal psychologické triky, hypnózu, plyny a aerosóly, nedostatok kyslíka a ďalšie metódy, ktoré mali nútiť ľudí robiť veci, ktoré nechcú, ako napríklad páchať zločiny, a to všetko bez toho, aby si to uvedomovali. Diskutovalo sa aj o testovaní na ľuďoch z rizikových skupín bez ich súhlasu, vrátane pacientov psychiatrických zariadení, vojakov a väzňov. Program MKULTRA, ktorý začal v roku 1953 a rozšíril prácu s látkou LSD a stovkami podprojektov, bol priamo inšpirovaný projektom Artichoke.

Krajina pod kontrolou: Ako nás otrávuje jedlo, vzduch a skryté technológie "Nie len, že potraviny sú geneticky modifikované – paradajky, zemiaky, špargľa, brokolica, kapusta, takmer všetky základné suroviny sú úmyselne upravované. A ako viete, teraz majú aj takzvané „terminátorové“ semená. Áno. Pretože farmári si nemôžu vypestovať vlastné semená, dnes už ich nemôžete sadiť, ak si ich nekúpite od vlády. Vyrastú len jednu sezónu a potom zmiznú, a už sú geneticky modifikované. Napríklad, keby niekto zasial semeno z tejto melónu. Melón bez semien by som sa ani nedotkol. Chápete, čo tým myslím? Ale čo vlastne dýchate? Už tomu nemôžete hovoriť vzduch. Nad 245 veľkými mestami v Spojených štátoch sa rozprašujú chemické postreky a celá naša planéta je teraz v elektronickom kovovom smogu....

Írán provedl razii v domě nejmocnějšího agenta Mossadu v Teheránu. Video jasně ukazuje, že v jeho rezidenci byla nalezena největší částka dolarů.

😂😂😂

Viděl, že skutečná revoluce možná vůbec neproběhla, pouze došlo k elegantnímu předání moci, při němž byly některé role rozdány dříve, než lidé zaplnili náměstí. Nemám důkaz o tajné dohodě. Nemám zápis ze schůzky ani nahrávku z kanceláře StB, na níž by někdo prohlásil: „Havla si necháme, ten se bude ještě hodit.“ Bylo by nepoctivé tvrdit, že takový důkaz existuje. Stejně nepoctivé by ale bylo předstírat, že v celém příběhu nejsou rozpory, které stojí za pozornost. Možná Václav Havel nebyl předem připravovaným prezidentem. Možná však byl velmi vhodně zvoleným garantem klidného přechodu, člověkem přijatelným pro Západ, veřejnost i část starých struktur. Zárukou, že se události označované jako revoluce nikdy nezvrhnou ve skutečnou revoluci. Čím déle se na tento příběh dívám, tím méně mi sedí. Proč člověk roste jako politický a morální symbol právě ve vězení režimu, který jej měl chtít umlčet? Proč má relativní klid, prostor k rozvoji a podle některých svědectví také zvláštní zacházení? Komunistická moc přece věděla, jak umlčet člověka, jeho rodinu i jeho památku. Václavu Havlovi však mikrofon nevzala. Nakonec mu k němu postavila i pódium. A protože se to dnes prý musí, měl by nyní následovat dojemný odstavec o tom, kolik mě psaní stojí času, nervů, ztracených přátel a možná i jednoho oka. Měl bych napsat, že to všechno dělám pouze pro vás, a nenápadně připojit číslo účtu, abyste mi mohli přispět na kávu a existenciální klid. Jenže já o finanční podporu nežádám. Ne proto, že by na ní bylo něco špatného. Mnoho autorů se svou tvorbou živí, věnují jí obrovské množství času a mají plné právo nechat si za svou práci zaplatit. Mně osobně však tento způsob nesedí. Nepíšu proto, aby mi nějaký Pavel z Litoměřic zaplatil kapučíno, ani proto, abych si koupil nový ring light na natáčení videí pro TikTok. Píšu, protože mi některé věci smrdí, skřípou a nedávají smysl. A protože mě stále baví klást otázky, které se dnes už příliš nenosí. Pokud mě přesto chcete podpořit, sdílejte můj text, diskutujte o něm, nesouhlaste s ním nebo mi napište, v čem se podle vás mýlím. To má pro mě větší cenu než částka poslaná na účet. A navíc je v tom jedna ohromná výhoda. Dokud nechci vaše peníze, jeho peníze ani její peníze, nemusím se nikomu zalíbit, nikoho hladit po srsti ani přemýšlet, zda si svým názorem náhodou neodradím některého ze svých chlebodárců. Mohu psát přesně to, co chci, pochybovat o čem chci a srát vás tím klidně až do nekonečna. A blbečky, kteří se místo argumentů chodí pod moje texty jen vyzvracet, mohu blokovat tak dlouho, dokud si od mačkání Enteru nepromáčknu klávesnici. Právě tento luxus si chci ponechat. Nezávislost totiž nezačíná u vznešených prohlášení o svobodě slova. Začíná ve chvíli, kdy vám nikdo nemůže připomenout, že vám zaplatil kávu, a proto má údajně právo určovat, co si máte myslet a co smíte napsat. A jestli už opravdu potřebujete něco posílat, pošlete mi švihadlo, rozbitý deštník nebo prošlý sýr v obálce. Třeba se mi to jednou bude hodit, až také začnu plakat do webkamery a vysvětlovat, že všechno dělám „jen tak pro lidi“.

Václav Havel jako prominentní vězeň? Nepohodlný, nebo připravovaný? České dějiny nám Václava Havla představují jako člověka, kterého se komunistický režim obával natolik, že ho musel zavřít. Jenže když se člověk začne zajímat o podmínky, v nichž tento údajně mimořádně nebezpečný odpůrce režimu svůj trest vykonával, objeví se obraz, který do známého příběhu příliš nezapadá. A právě v tu chvíli nastupuje otázka, kterou mnozí nechtějí ani slyšet: Byl Václav Havel skutečně pouze nepohodlným vězněm, nebo s ním bylo od začátku zacházeno jako s člověkem, který se ještě může hodit? Nehledám senzaci ani se nesnažím za každou cenu bourat pomníky. Hledám logiku. A když ji nenajdu, alespoň se zeptám. Někdy je totiž už samotná otázka pro strážce správného výkladu dějin nebezpečnější než odpověď. Občas vás něco zarazí natolik, že si to musíte říct nahlas. Třeba když zjistíte, že největší disident českých dějin a symbol odporu proti komunismu nemusel ve vězení prožívat totéž co běžní političtí vězni. Neříkám, že žil v lázních. Rozhodně však podle některých svědectví nežil jako muklové, kteří dřeli v nelidských podmínkách, lámali kámen, spali v promrzlých cimrách a dostávali plesnivý chléb na příděl. Václav Havel byl jiný. Byl prominentním vězněm. A čím více se v jeho příběhu člověk vrtá, tím podivněji některé věci působí. Jak může být člověk označovaný za zásadního nepřítele režimu zavřený v relativním teple a klidu, s lehčí prací a přístupem k lepší stravě? Jak je možné, že podmínky jeho věznění umožňovaly spíše přemýšlení a psaní než fyzickou likvidaci, kterou komunistická moc u jiných nepohodlných lidí rozhodně používat uměla? Pastor Jan Schwarz, který s Havlem seděl na Borech, si jeho pobyt pamatuje jinak, než jak jej dnes líčí učebnicový příběh. Zatímco on a další vězni dřeli, Havel měl pracovat uvnitř, v suchu a teple, s přístupem k lepší stravě. Podle Schwarzových vzpomínek se k němu nechovali jako k člověku, kterého je třeba zlomit, ale spíše s určitým respektem a opatrností. Jako by už tehdy někdo věděl, že tento vězeň možná nebude navždy jen vězněm. Právě tady začíná celý příběh nepříjemně skřípat. Když chtěl komunistický režim některého ze svých odpůrců skutečně umlčet, dokázal to udělat rychle, tvrdě a bez milosti. Lidé končili v dolech, ve vyšetřovnách, s podlomeným zdravím, rozbitými rodinami i životy. Někteří beze stopy zmizeli, jiní nepřežili výslechy nebo náhlá „selhání srdce“. Režim měl dostatek prostředků, aby člověka zlomil, zničil nebo odstranil. U Václava Havla jako by však platila jiná pravidla. Ve vězení mohl psát dopisy a další texty, rozvíjet své myšlení a budovat obraz kultivovaného, morálně pevného odpůrce režimu. Z vězení nevyšel jako zapomenutý a zlomený člověk, ale jako ještě známější symbol, kolem něhož mohl postupně vznikat příběh budoucího vůdce. O několik let později už plynule vstupoval do role prezidenta nového světa. A právě zde se nabízí nejprovokativnější možnost. Nemohl si režim v Havlovi pěstovat vlastní pojistku? Představitele opozice, kterého mohl ukazovat Západu, nechat ho vyrůst a zároveň vědět, že nikdy nevyzve národ k násilnému převratu? Opozici kultivovanou, uhlazenou a salonní. Opozici, která řekne „ne“, ale nikdy nezvolá „do zbraně“. Takový člověk není vhodný k rozpoutání skutečné revoluce, je však ideální pro kontrolované předání moci. Když potom přijde listopad 1989, nebo událost, kterou jsme si zvykli nazývat revolucí, stačí připravený symbol vytáhnout z vitríny a ukázat národu. Toto je váš světec, člověk, který trpěl, bojoval a odseděl si své. Jenže při pohledu na některá svědectví se člověk neubrání jízlivé poznámce, že si to sice odseděl, ale ve srovnání s mnoha jinými téměř v křesílku. Vedle Havla si postavme Karla Kryla. Nebyl uhlazeným salonním intelektuálem, který podepíše petici a poté odejde debatovat ke sklenici vína. Kryl křičel, sekal slovy a nebál se nazývat věci pravými jmény ani po listopadu 1989. Právě proto byl z dalšího vývoje v Československu tak znechucený.

Jak z této pasti ven a získat emocionální svobodu? Když pochopíte, že cizí útoky jsou jen projevem jejich vlastního vnitřního neštěstí, získáte obrovskou svobodu. Indiánská moudrost radí nikdy palbu neopětovat. Největší zbraní je totiž to, když odmítnete do cizího dramatu vůbec vstoupit. Zkrátka nechte lidi, aby si svou negativitu nechali pro sebe. Držte si svůj klid, chraňte si své hranice a kráčejte dál se vztyčenou hlavou. Váš úspěch a neotřesitelná pohoda jsou totiž tou nejlepší odpovědí."